Když jsem ho v podniku hustě zalidněném mladými ženami potkala po pěti a pak po deseti minutách znovu, vypadal zoufale: “Řekli mi, že tady někde pobíhá…”
Nabídla jsem se, že mu pomůžu adresátku najít. Jako idiot jsem si cedulku na kytce přečetla nejméně
třikrát a stále ještě nevěřícně jsem se přihlásila: “Tenhle puget je pro mě!”
Byl. Mému tehdejšímu příteli jeden americký chytrák poradil, jak nejlépe odzbrojit ženu.
Rok poté jsem prohodila, že doufám, že ten první snop nebyl poslední a přítel (provinilý, že na Valentýna úlně zapomněl) mi nechal doručit puget ještě výstavnější. Třetí rok jsem byla novomanželka, a on nezapomněl. Čtvrtý rok mi zase poslal kytku, ale tentokrat v ní bylo “jenom” dvanáct růží. Pátý rok mně místo do restaurace vzal čtrnáctého února do samoobsluhy a do košíku přihodil cenově, ale pouze cenově velmi vnadný puget. Dopustila jsem se promyšleně zlomyslného komentáře, promyšleně proto, abych manžela od dávání kytek neodradila úplně. Šestý rok, neochotně, ale investoval do tuctu růží, žlutých, manželka zářila vděčností. Sedmý rok se zmínil, že v práci probírali s kolegy, že po tolika letech manželství už nemá smysl kupovat ty předražené únorové snopy.
Dusno u nás doma se dalo krájet. Manžel na Valentýna dorazil velmi pozdě – údajně přesčasy, ale kytka už byla doma šťastně doručena a v rodinném krbu vesele plápolal oheň. Nicméně nádherný a nekřesťansky drahý puget do tří dnů zvadnul a manžel ho šel reklamovat. Po dlouhém a nepříjemném přetahování, poslalo elegantní londýnské květinářství, na které jsem ho upozornila už v říjnu, poslalo novou kytku, ještě krásnější.
Očuchávala jsem skvostně růže a trpěla výčitkami svědomí. Padla na ně měsíční splátka hypotéky. Není na čase vyhlásit květinové příměří, zrušit ten výroční nesmyslný výdaj z musu? Ale pohled na mastné talíře v dřezu a špinavé ponožky v předsíni mě vyléčil.
Co se stalo devátý rok si nepamatuju, ale na desáté výročí to bylo vážné. Cpala jsem se střídavě husí paštikou a plnotučným jogurtem, abych zahnala návaly k zvracení. Byla jsem těhotná a nervózní. Ráno jsem se pohádala s manželem a teprve, když s úlevou zmizel v přistaveném taxiku, mi došlo, že je čtrnáctého února, on se má vrátit po půlnoci a to už nikde žádné kytky k mání nebudou.
Později, kolem osmé večer, jsem se dusila vzlyky: Jak mi to mohl udělat?! Zrovna letos?! Desáté výročí (ne svatby, ale dávání pugetů), mně je hnusně, jsem v požehnaném stavu, bliju jak amina a zrovna letos – poprvé – mi nepošle kytku?
Vymačkala jsem několik rozhořčených SMS, zkoušela jsem volat. Byl ale v letadle a mobil měl vypnutý. V propracovaném záchvatu sebelítosti (v sebelitování jsem světová šampionka) jsem začala znovu štkát. V jednu ráno slyším taxik a rozverný hlas stonásobně prokletého manžela: vtipkoval s taxikářem. Vyskočila jsem jako srna, vlasy urousané od slz, melodramaticky svěšená ramena, vyčítavý pohled zneužité Viktorky od splavu. “Co se stalo?!” vyděsil se manžel.
Pak zuřil. Kytku objednal před týdnem. Ukázal mi ji na internetu (nic moc rudé růže nakombinované s otřesnými bílými karafiáty) a zaplacený účet (tak vysoký, že jsem si odpustila i tu nejkonstruktivnější kritiku).
“Nezapomněl!” jásala jsem v duchu a pak mi ho přišlo líto. Bylo vidět, že se mu honí hlavou myšlenka, jestli teď ty zatrolené únorové pugety má už na doživotí.
Blíží se čtrnáctého, manžel je bez práce. Na druhou stranu: kluka kojím a holčička má ve škole předplacené obědy na půl roku. A rodiče potřebujou aspoň dvacet kilo zhubnout. Takže i kdyby na chleba nebylo…
