A nejen že scházím. I když se vidíme poprvé (a někdy pevně doufám, že naposledy), nutím je, aby si se mnou hráli na přetahovanou. Aby se mnou mluvili ne o tom, co jim je příjemné, ale naopak o věcech, o kterých vůbec hovořit nechtějí!
Neptám se umělců na jejich úžasnou tvorbu, ale proč se rozvádějí, když ještě před půl rokem vykřikovali, že se jejich láska hvězd dotýká.
Nezajímá mne skvělý program politiků, ale kdy si naposledy zahráli se synem fotbálek nebo donesli manželce kytku. Neptám se tlustých žen, proč nehubnou, ale co teď zrovna čtou, a neptám se úspěšných top managerů na obraty jejich firem, ale kdo u nich doma venčí psy. Co mě k tomu vede, že se chovám jako nevychovaná, bulvární nána? Že strkám nos do záležitostí, po kterých mi vážně nic není, a ještě za to inkasuji peníze? Tohle: Před mým úplně prvním interview si mne vzala stranou tehdejší šéfová a z ničeho nic mi položila zdánlivě praštěnou otázku. „O čem by ses bavila s Anni-Frid Synni Lingstad?“
„Cože? S kým že?“ rozklepalo se mé introvertní já, zatímco to extrovertní opatrně odpovědělo: „Já se mám přece zítra setkat s herečkou XY v kavárně Louvre na Národní třídě.“
Šéfová nasadila svůj pověstný přísný výraz, čímž mne donutila hbitě projet kartotéku vzpomínek a vydolovat z nich zaprášené destičky se štítkem: „Anni-Frid je ta tmavovlasejší zpěvačka ze skupiny ABBA.“ Hm, v době, kdy sláva švédské kapely dofrčela do Čech, mi bylo patnáct. Hezčí a zajímavější nám všem puberťákům tehdy jednoznačně připadala její blonďatá kolegyně Agnetha a nenápadné Fridy jsme si moc nevšímali...
Na co bych se Anni-Frid dnes ptala? Patrně na hudbu. Co jiného? „V tom případě se jdi živit sběrem rampouchů, lovem upírů nebo si pořiď další čtyři děti a seď s nimi doma. Jen proboha nikdy nikam nic nepiš,“ pravila nadřízená poměrně jedovatou dikcí a odešla. Přišlo mi to od ní teda dost sprosté.
Chce po mně práci a mluví v jinotajích? Ale můj strach z ní byl silnější než chuť se pouštět do diskuse, a tak jsem se následující zbytek dne snažila rébus rozlousknout sama. Slídila jsem po veškerých informacích o zpěvačce a pozvolna se mi rozbřeskávalo. Kdybych se dnes s Anni-Frid čistě náhodou setkala, už vím, proč vynechat hudbu, showbyznys i to, jaký používá megastar make-up nebo cvičební program, aby vypadala o dvacet let mladší. Ne, ze všeho nejvíc by mě zajímal její názor na... interrupce.
Jestli to totiž nevíte, její norská matka byla za druhé světové války zařazena do toho báječného programu nordických dívek a vybraných německých vojáků za účelem vytvoření dokonalého člověka. Plán tak nějak nevyšel a po válce ony ženy - vlastně ještě děti od 15 do 20 let - i jejich potomky (maximálně staré 4 roky) ctihodní spoluobčané lynčovali. Bylo to tak strašné, že Fridina matka v jednadvaceti letech zemřela a babička s malou Anni raději utekla do Švédska. Bylo to tak strašné, že světová hvězda, dostávající metráky dopisů od fanoušků a inkasující statisíce dolarů, tabu své minulosti, na kterém neměla nejmenší podíl, prolomila teprve nedávno.
Tahle holka z ABBA o tom, jaké to je být nevítaným dítětem, nečetla. Neteoretizovala, nefilozofovala z pohodlíčka ekonomicky zajištěného domova s milujícím ochraňujícím tatíčkem za zády. Ona TO žila, a proto má její odpověď (ať je jakákoliv) tisíckrát větší váhu než názory všech církví dohromady. Než názory mužů. Než názory nás všech, kteří neprošli podobnou zkušeností.
Na rozhovorech, které s lidmi vedeme, je totiž nejdůležitější ne to, co řeknou, ale to, z čeho jejich odpovědi vycházejí.
A moudro nakonec? Pokud se chcete o lidech dozvědět pravdu, která je ke čtení (nebo ke společnému soužití), a nikoliv fráze a smrtelnou nudu, zásadně se jich neptejte na nic, co předem předpokládají.
