Alena a tři dcery
Alenu natáčení zastihlo v době distanční výuky dvou starších dcer. „Výplata ještě nepřišla, na účtu nám zbývá 372 korun,“ informuje v úvodu své dcery. Sama pochází ze sociálně slabé rodiny, s níž není v kontaktu. Dcery Laura a Tereza se jí narodily v prvním manželství, ale když bylo mladší z nich několik měsíců, s manželem se v klidu rozvedli. „Máme dobrý, kamarádský vztah, kvůli holkám komunikujeme hodně,“ uvedla v dokumentu.
Alena před pár lety úspěšně podnikala, provozovala hotel s motokárovou dráhou, která prosperovala. Tam se seznámila s údržbářem, a toho si vzala, jenže naprosto idylický vztah se po narození dcery Rozárky proměnil v peklo. „Z úžasného, extrémně romantického vztahu se stal vztah extrémně patologický,“ vzpomíná Alena. „Asi tři roky byl agresivní vůči mně a potom už i vůči holkám a rozvod přišel, až když se podalo trestní oznámení za týrání.“
Dcery hodně rychle zestárly, protože když se bavím s kamarádkami, které mají stejně staré děti jako já, tak vnímám neskutečný rozdíl.
Od manžela utekla, podnikání se přestalo dařit a Alena skončila v insolvenci. „Před rokem jsme neměly nic – nebylo na jídlo, na hygienické potřeby ani na toaletní papír. Laura doteď bere jako křivdu, že na ni učitel řval, když mu řekla, že doma nemáme dvacet korun na divadlo, které měla přinést. My je opravdu neměly. Křičel na ni, že je prolhaná, že těch dvacet korun má doma přece každý.“
Alena splácí měsíčně osm tisíc korun insolvenci, alimenty na dcery chodí nepravidelně, a tak její rodina žije od výplaty k výplatě. Pracuje za dvacet dva tisíc v dětském domově jako vychovatelka v rodinné skupině chlapců. „Příjem nám nepokryl veškeré náklady, tak chodím ještě do drogerie doplňovat zboží a prodávat,“ říká a vypočítává, že na měsíc jim po odečtení nutných výdajů zbývá pět tisíc korun. Šetří třeba i tak, že koupí s kamarádkou napůl celou krůtu. „Vyjde to levněji a aspoň se nemusím bát, že druhý den nebude z čeho vařit,“ sleduje obě kamera při porcování masa.
Vždy jsem chtěla adoptovat dítě, říká ředitelka nadace Zuzana Tornikidis |
Když má Alena celodenní směnu, nechává holky doma samotné. Laura ráno dostane pokyny: vyzvedneš sestru ze školky, uvaříš ve friťáku večeři, pověsíš vyprané prádlo. „Večer až přijdu, ať je Rozálie vykoupaná, leží v pyžamu u pohádek. A nezapomeňte vyvenčit psa.“
„Holky jsou samostatné, ale Lauru to trápí. Ve škole probírali workoholismus, tak mi říkala, že jsem workoholik a že jsem raději v práci než s nimi. To ale není pravda. Byla bych s nimi moc ráda, ale finanční stránka to nedovoluje,“ vysvětlila Alena a dodala, že zpočátku byla ve stresu, když holky musela doma nechat samotné. Hodně si prý telefonují a věří jim. „Negativní asi je, že Laura, možná i Terezka hodně rychle zestárly, protože když se bavím s kamarádkami, které mají stejně staré děti jako já, tak vnímám neskutečný rozdíl.“
Po celodenní směně je Alena zpátky doma. „Proč jste neuklidily to nádobí?Říkala jsi, že nádobí utřete a uklidíte,“ vyčetla Lauře prakticky mezi dveřmi. „Máš rozloženou postel, vykoupanou Rozáru, pověšené prádlo a umyté nádobí. A večeři jsem udělala líp než ty,“ bránila se nejstarší dcera.
„Myslím, že už si holky zvykly. Laura zastupuje tu roli mužského elementu, mého partnera, myslím, že se do toho i hodně vžívá, takže jim tady velí, a zároveň se vzorně postará o Rozárku. A Terezka je na ty praktické věci, takže jim tu uklidí, udělá, co Laura zavelí.“
Jak dvě starší dcery, tak tu nejmladší si občas na víkendy berou jejich tátové. „Když mi odjíždí Laura s Terezkou, koukám se už na hodinky, kdy odjedou, a těším se. Říkám si, ať si ty jejich někdy pubertální záchvaty vyžere i táta. Ale jen co se za nimi zabouchnou dveře, tak už mi chybí. Laura je taková spíš kamarádka než dcera, takže mi volá třikrát, čtyřikrát denně. Víme o sobě všechno. Když prožiju za ten den něco hezkého, tak jim oběma pošlu fotku, opravdu spolu komunikujeme a mezitím i s jejich tátou.“
Ke svému otci se chystá i Rozárka. „Naštěstí má druhý bývalý manžel přítelkyni, s níž si Alena rozumí. Když jedou k ní domů, tak jsem tak nějak v klidu, že bude vše fajn. Ona je docela fajn ženská a věřím jí,“ svěřila se s tím, že kdyby měla být dcera jen sama s ním, tak by byla Alena ve stresu a děsila by se, že se něco stane. „Jemu nevěřím vůbec.“
V životě samoživitelky se nedávno objevil přítel, bývalý kolega, s nímž se dala dohromady a který ji navštěvuje. „Známe se osm let, pracovali jsme spolu v Praze v Louveru, kde vařil, já byla na pokladně. Po sedmi letech jsme se zkontaktovali a vídáme se častěji,“ vysvětlila. A společně si užili víkend bez dětí. „Když tu je a přijdu z práce, je uvařeno, postará se o holky, uklidí a něco nakoupí i do ledničky nebo zaplatí mikinu. Je to fajn.“
Alena se pochopitelně těší, až jí skončí insolvence. Musím ještě dva tři roky přežít, ale mám vizi do budoucna a navíc už budu mít v té době dostudováno. Táhne mě to dopředu. Vím, že je světlo na konci tunelu. Je mi jedno, jestli za rok nebo za deset, asi jsem neskutečně trpělivá, ale vím, že přijde, a to je pro mě důležité.“
Michaela a Oliver
Míša si myslela, že už nemůže mít děti, ale ve čtyřiceti letech nečekaně otěhotněla. „Byl to šok i záchrana, protože život, který jsem vedla, byl samá akce, večírek, párty, popíjení, protože co jinak dělat ve volném čase?“ vzpomíná Michaela. S těhotenstvím sice dostal její život nějaký smysl, ale její náhodná známost nechtěla mít s dítětem nic společného. „Bylo to hrozné, vyhrožoval mi, posílal mě na potrat,“ říká Míša, která se rozhodla, že syna bude vychovávat sama. Otce Olivera ani neuvedla do rodného listu, není s ním v kontaktu, alimenty jí neplatí.
Dokumentaristka vstoupila do jejich života v době, kdy byla Míša bez práce, syn Oliver chodil do školy a žili jen ze státní podpory. Navíc museli za pár dní opustit byt, kde žili pět měsíců. Neměli totiž na nájem. „Měla jsem tu bydlet s přítelem. Trávil s námi veškerý volný čas, ale najednou zmizel. Byt je pro mě moc velký a drahý,“ přiznala smutně.
Je to všechno dokola: finance a starosti s dítětem. Už to tak nechci, potřebuju změnu.
O pár měsíců později zastihly kamery Míšu i Olivera v témže domě, ale v bytě v přízemí. „Podařilo se mi sehnat spodní byt ve stejném domě. Od minule se změnilo vlastně jen to, že Oli nemá školu a zůstává doma na online výuce. A já pořád nemám práci. Když s ním musím být doma, nemůžu ani práci shánět, protože nevím, kdy tohle všechno skončí,“ líčila novou situaci Michaela. Ve filmu se zlobí se synem, který odmlouvá, nechce dělat úkoly, je drzý, na mámu sprostý a nakonec se schovává ve skříni. „Někdy mám pocit, že to nezvládnu, je to náročné být na něj sama,“ vzdychala Míša.
Příběhy samoživitelek a dalších, kteří potřebují naši pomoc |
Jakmile už Oliver může do školy, blýská se i pro Míšu na lepší časy.„Skončila online výuka, tak bych mohla začít pracovat s tím, že syna ráno odvedu do školy a odpoledne vyzvednu z družiny. Příspěvky od státu činí 14 146 korun, ale nepokryjí ani náklady na bydlení. Přitom tohle bydlení je pro mě důležité, líbí se nám tu, a tak musím udělat všechno pro to, abych práci měla,“ ví dobře Michaela.
Jenže momentálně neměla ani na zaplacení nájmu, a tak si peníze musela vypůjčit. Dohromady dala jen tři tisíce, osm a půl jí mezi dveřmi předávala maminka se slovy: „Já si nemůžu ani našetřit. Kdyby se mi něco stalo, tak nemám ani na pohřeb.“ A dodala: „Co budeš dělat, až odejdu z domu do Prahy k příteli?“
„Doufám, že do té doby budu mít práci,“ reagovala Míša a jen na kameru pak dodala, že je jí z toho na nic. „Je to všechno dokola: finance a starosti s dítětem. Už to tak nechci, potřebuju změnu.“
Při dalším natáčení už měla Michaela konečně práci. „Vyběhl inzerát, rychlá akce, hned jsem reagovala a vyšlo to. Pracovní doba od 6:45 do 14:00. Konečně jsem dostala tu šanci odrazit se ode dna a je to bezvadný. Zůstáváme dál v bytě, na zaplacení nájmu už mám, tak je to v pohodě.“
Lucie, Sofie a Filip
Lucie vystudovala francouzštinu a filologii na FF UK a psychologii ve Francii. Šestnáct let pracuje v nadnárodní komunikační agentuře jako ředitelka v oddělení PR a má dvě děti. Poprvé otěhotněla před třinácti lety, ale v těhotenství od partnera odešla. „Čekala jsem dceru a měla jsem havárii, byla jsem docela polámaná. Sofie naštěstí přežila. Jenže já zjistila, že nemám v partnerovi žádnou oporu, a tak jsem se rozhodla, že budu raději s dítětem sama.“
Když byl Sofii rok, znovu se vdala a otěhotněla. „Zdeněk od rodiny často odcházel a před porodem syna Filipa jsme se rozešli,“ říká Lucie s tím, že posledních deset let prožila sama se dvěma dětmi. „Koupila jsem byt na velkou hypotéku. Tohle místo v Praze byl můj cíl. Už když se narodila Sofie a vozila jsem jí tudy kolem v kočárku, říkala jsem si, že tady chci jednou bydlet, že to je moje další meta. Když o tom člověk dovede hluboce přemýšlet, tak si může do budoucna měnit procesy a realita se formuje k tomu, co si přeje,“ uvítala dokumentaristku v designově zařízeném bytě.
Kamera ji navštívila také v práci. „Agentura je pořád živá, je tu hodně mladých lidí a pro ženu, jako jsem já, která sama živí dvě děti, to může být i v něčem stresující. Můžu mít třeba i strach, jak to se mnou bude, až mi bude padesát, padesát pět, jestli budu pořád schopná si tu pozici držet. Pokud skončí takováto pracovní příležitost, musím být schopná se otáčet jinak a hypotéku splácet. Kde dělají třeba šedesátileté píáristky? To je možná hrozba.“
Ideální by bylo, kdyby se vztah přerodil do partnerství. To podle mě ve vztazích chybí.
Pro obě děti si přijeli tátové. Když Lucie osiřela, měla čas uvažovat. „Partnerství mi někdy chybí, ale musí k tomu být ten správný partner. Jenže protože úplně nikdy asi nebyl, tak mi vlastně neschází,“ uvedla a uznala, že jí někdy chybí obejmutí a podpora. „Ve volném čase mi rozhodně partner nechybí, protože mně je se sebou samotnou dobře. Ten muž by musel mít hodně stejné nebo přínosné zájmy, aby byl se mnou nějakým způsobem propojený. Nekonkuruje totiž ostatním mužům, ale konkuruje mě samotné,“ přiznala upřímně.
Další natáčení se odehrává na chalupě po babičce. „Chalupa je stará asi sto padesát let, postavil ji otec mojí babičky. Ta na Velikonoce zemřela, bylo jí devadesát šest let, a o chalupu se teď stará moje máma a já bych jí měla nějak pomáhat,“ vyprávěla Lucie s tím, že běžně to není možné. „Je tady strašně fyzické práce a já nejsem žádný chalupář,“ řekla a zároveň si posteskla, že právě na chalupě jsou pořád takové momenty, během nichž si člověk uvědomí, že je třeba mužská ruka – chlap, který postaví plot, co padá, podepře větev nebo poseká trávu, všechno spraví.
Dokonalé dítě nebo případ pro sociálku? Názor je na divákovi, říká Erika Hníková |
„Ještě jsem nepotkala manuálně zručné chlapy. Určitě takoví jsou, protože je někdo doma má, ale když by byl nějak nakombinovaný, nebyl jen manuálně zručný, ale i chytrý, a mohla bych k němu za něco vzhlížet, tak by to určitě bylo fajn. Samozřejmě však nezáleží jen na tom, že umí postavit plot. To je trochu málo, to ho raději nechám spadnout.“
Film nemilosrdně odhalil její bezradnost při stavbě stanu na zahradě. „Stan je přesně ten moment, kdy jsem nešťastná, že tady není nějaký chlap, který by ho rychle postavil,“ komentovala Lucie situaci a na otázku, zda má nápadníky, odpověděla, že pořád, ale stále to není ono.
„Třeba se to nějak vyvine. Ideální by bylo, kdyby se vztah přerodil do partnerství. To podle mě ve vztazích chybí. Nějaká zamilovanost tam ze začátku je, pak zmizí a lidi zjistí – a to byl i můj případ –, že to bylo na prd, že vztah nemá na čem stát, nemá hlavní, pevné základy, chybí úcta, partnerství, porozumění, které se musí budovat… a člověk nesmí být vzteklý – jako třeba já,“ směje se Lucie.
