Ano, muži jsou v podvádění mistři. Od pradávna poctivě pracují na své pověsti drsných hrdinů, kteří se v hospodě chlubí čerstvými úlovky. K pivu se monogamie moc nehodí, to je snad jasné.
Kdo by neznal "dokonalé" mužské lži o tom, jak tráví obědy s kolegy (kteří se přitom dávno odstěhovali), mají pracovní schůzky do pozdních hodin (a domů jim volají nadřízení), nebo když na víkend odjedou hrát golf (ačkoliv jejich nové hole zůstaly v garáži).
I když patent na nevěru mužům neupřeme (a ani se o to nebudeme snažit), možná je překvapí, že by se od nás mohli dost naučit. Nedávný výzkum totiž odhalil, že to s nevěrou umíme mnohem lépe než naše, údajně silnější, polovičky.
Lži nebo vztahový management?
Podle doktora Davida Holmese, psychologa z Metropolitní univerzity, si ženy milostných aférek užívají stále více. Ze současných studií například vyplývá, že ačkoli 20 procent mužů má zkušenosti s nevěrou, u žen je to již více než 15 procent a toto číslo se stále zvyšuje.
Hlavní zjištění citované studie navíc nepřináší jen výsledky, které lze zapsat do tabulek. Doktor Holmes zároveň dodává, že při srovnávání mužské a ženské nevěry můžeme sledovat zejména výrazné kvalitativní rozdíly, které souvisí především "s přístupem" k dané aféře.
"Ženy jednoduše umí lépe lhát," říká psycholog. Na rozdíl od našich mužských protějšků tak údajně dokážeme dokonale maskovat naše nekalé úmysly a skrývat všechna tajemství, která jsou s naším milostným životem spojena.
Vždyť drobné lži a výmysly pro nás nejsou nic nového. Kolikrát jsme kamarádku ujišťovaly o tom, jak je štíhlá (i když nedopne kalhoty), potěšil nás dárek od kolegyně (ačkoli nám ten stejný dala minulé Vánoce), nebo jsme se rozplývaly nad novým bytem příbuzných (a posmívaly se jim až doma).
Lhaní jako talent od přírody
Za takovou lží však nestojí špatný úmysl. Lžeme proto, abychom druhé potěšily, abychom naše vztahy udržely v pořádku. "Ženy jsou ke lhaní naprogramovány přírodou," tvrdí doktor Holmes. Podle něj se mnohem více orientujeme na naše okolí a v případě, kdy by pravda měla někoho zranit, volíme bezpečnější variantu: nevinný výmysl.
Tato strategie se nám do jisté míry může vyplatit i v milostném životě. Zatímco my si naši nevěru necháváme pro sebe a důkladně promýšlíme její možné důsledky, muži takto diplomaticky jednat neumí. Naši partneři tak často své úlety vnímají jako dobrodružství, o které se prostě musí s někým podělit. Hra na Indianu Jonese se jim však často nevyplácí a ve chvíli, kdy jsou jejich vášně neukočírovatelné, sami se k nevěře přiznávají.
Navštivte Kavárničku u OněnkySouhlasíte, nebo máte jiný názor? Jsme v nevěře lepší než muži? Pojďte si o tom popovídat s ostatními čtenářkami.  Oněnka |
Nevěru si necháváme pro sebe
Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Na první pohled pravidlo, kterým se řídí všichni pořádní kutilové (kteří jdou občas "něco spravit" k sousedce). Mistrem převleků, promyšlených plánů a neproniknutelných kamufláží však není nikdo jiný než jejich něžnější polovičky (tedy právě ty spokojené sousedky).
A tak není divu, že nedávný výzkum například odhalil, že 15 procent dětí vyrůstá se svým nebiologickým otcem: existuje tedy hodně žen, které po dlouhou dobu dokázaly udržet své tajemství.
Lež má krásné nohy
Není to však tak, že bychom si na nevěru dívaly jako na přirozenou součást našeho vztahu. Jen jsme si jisté, že pravda situaci málokdy dokáže vylepšit.
Kdyby nás snad muži chtěli moralisticky odsoudit, v záloze máme vždy fungující alibi: můžete si za to sami! Ačkoli je naše společnost stále rovnocennější, ženská nevěra je měřena jiným metrem než ta mužská. Když muž spí s více ženami, je to borec, když střídá muže žena, je to prostitutka (v tom lepším případě). Toto prosté konstatování nás tak přivádí k jednoduchému závěru: kdo nic neříká, nic nezkazí.
