Museli se brát
Tehdy se ještě rodina neodkládala jako dnes. Nebyla lákadla v podobě studia v zahraničí nebo cestování po světě a antikoncepce se omezovala na plodné a neplodné dny nebo gumovou ochranu, jejíž nákup v obchodě s pultovým prodejem vyžadoval osobní sebezapření.
Když se pak ocitla dívka „v tom“, byl další plán jasný. Překrýt těhotenství veselkou. A že mladí v začátcích bydleli v jednom pokoji u těch z rodičů, kteří disponovali větším bytem, bylo nasnadě.
Kromě toho, že se novopečené mamince a tatínkovi pletly do výchovy přeochotné a vševědoucí matky, tchyně a babičky, byly tady také naučné knihy (i když v menším množství než v současnosti) a časopisy, které - stejně jako dnes - nešetřily radami.
Svobodné matky
Ne vždycky se ovšem podařilo nastávajícího otce zahnat do chomoutu, a tak se doporučení týkala i takzvaných svobodných matek. A byly i takové, které o otce dítěte prostě nestály. Například Praktická žena z roku 1980 varuje:
„V posledních letech počet svobodných matek narůstá. Nemanželské děti představují asi 4 - 8 % z celkového počtu narozených dětí (tj. asi 12 až 13 tisíc dětí ročně). Mladé ženy jsou dnes emancipované, ekonomicky nezávislé, takže manžel může některé z nich připadat jako přítěž. Domnívají se, že péče o dítě a ještě o manžela by pro ně při jejich širokých zájmech byla příliš namáhavá,“ uvažoval autor textu.
Zamyslel se také nad tím, jaké to je žít jen s jedním z rodičů. „Zní to skoro jako fráze neustále zdůrazňovat, že dítě skutečně potřebuje jak matku, tak otce (svůj první vzor ženy a první vzor muže) a jejich láskyplný a chápající přístup. Pro argumenty nemusí žádný z nás chodit příliš daleko. Rozhlédněme se po svém okolí a jistě zde najdeme neúplné nebo rozvrácené rodiny. A většinou v nich uvidíme problémové děti. Jejich neukázněnost, hrubší chování a slabší prospěch ve škole plynou z hluboké nejistoty, do které je vrhá nepřítomnost jednoho z rodičů,“ hřímala Praktická žena.
„Jak se má dítě orientovat ve složitém světě dospělých, když v nejintimnějším rodinném prostředí, které by mu mělo poskytovat základní nasměrování v mezilidských vztazích, nenalézá patřičné odpovědi?“
Makarenko, nemakrenko!
V sedmdesátých letech se rodiče při výchově dětí inspirovali mimo jiné i radami sovětského spisovatele a pedagoga Antona Semjonoviče Makarenka. A jak se slušelo a patřilo, na jeho výchovné metody upozorňovala i tehdejší masmédia. Článek v Praktické ženě z roku 1977 například takto citoval z jeho knihy O výchově dětí v rodině:
„Mějte stále na mysli, že jste nezrodili a nevychováváte svého syna nebo dceru jen ke své rodičovské radosti. Ve vaší rodině a pod vaším vedením roste příští občan, příští pracovník a příští bojovník. Vychováte-li špatného člověka, budete tím trpět nejen vy, nýbrž i mnozí jiní lidé a celá země. Vždyť v závodě nebo v úřadě, kde pracujete, byste se styděli vyrábět zmetky místo dobrých výrobků.“
K rodičovské autoritě pak Makarenko dodává: „Opravdová autorita spočívá ve vaší společenské činnosti, ve vašem občanském cítění, na vašich znalostech dítěte, na vaší pomoci dítěti a na vaší odpovědnosti za jeho výchovu.“
Své si Makarenko myslel i o motivaci dětí k práci. Na odměny ani tresty by se však nespoléhal. „V raném věku musíme dítěti mnoho napovědět a ukázat. Vcelku však je třeba považovat za ideální, vidí-li dítě samo nutnost chopit se té či oné práce, protože otec nebo matka nemají čas ji vykonávat, a pomáhá-li dítě z vlastního podnětu rodinnému kolektivu.“
Jak na mamánka?
O tom, jak si poradit s batoletem držícím se za máminu sukni, napsal pro Praktickou ženu v roce 1987 proslulý dětský psycholog docent Zdeněk Matějček.
„Jsou děti opravdu jako jiskry, které nic nevyvede z míry a které vítají příležitost, kdy se mohou trochu předvést a vytáhnout. A jsou jiné, které jsou zdrženlivější a do ničeho se samy nehrnou. A jsou další, které v přítomnosti cizích lidí nebo v jakékoliv jiné náročnější situaci jakoby zvadly a nedostane se z nich žádný kloudný projev, anebo se dostanou do jakéhosi úzkostného vzrušení a hledají cestu úniku.“
Podle Zdeňka Matějčka se to ovšem netýká jen dětí, ale také dospělých. „A faktem je, že mnohé úzkostné děti mají úzkostné rodiče a že mechanismus dědičnosti se tu do jisté míry uplatňuje.“
Postupně si proto podle něj měla batolata zvykat nejen na nepřítomnost matky, ale také na pobyt v jeslích. „Mnohdy si rodiče ani neuvědomují, jak náročné je pro dítě např. být uložen k spánku v neznámém a tím i nebezpečném prostředí. Mít oči otevřené a sledovat, co se kolem děje, znamená kontrolovat okolní nebezpečný svět. Zavřít oči a nic nevidět znamená tuto kontrolu ztratit.“
„A nezapomeňme, že za každý samostatnější, průbojnější projev je třeba dítě odměnit,“ apeloval na rodiče dětský psycholog. „Odměna totiž přináší posílení žádoucího chování, kdežto tresty, posměšky a naše rozčilování nic dobrého nepřinesou.
A nejlepší odměnou pro dítě už ve věku batolecím a pak nadále nejsou jen sladkosti, banány a podobné věci, ale naše upřímná radost nad jeho úspěchem a uznání, které mu nad dobrým výkonem projevíme,“ uzavřel Zdeněk Matějček.
