V čem se lišila situace na Srí Lance a v Etiopii?
Výrazně, Srí Lanka byla ve válce. My jsme sice nepracovali přímo ve válečné zóně, ale sousedili jsme s ní. Uvědomovali jsme si to kvůli neustálé přítomnosti armády, museli jsme dodržovat přísná bezpečnostní opatření. Třeba když jsme jezdili autem, museli jsme svítit, aby bylo vidět, kdo jede uvnitř. Jako organizace jsme měli vypracovaný systém varovných SMS, důkladně jsme plánovali veškerý pohyb v zemi, rizikovým oblastem jsme se vyhýbali.
Dostali jste se někdy do bezprostředního ohrožení?
Michaela Burdová- Brožová* Narodila se před 28 lety |
Měla jste strach?
Mně to ani nepřišlo. Když jste v té zemi, neuvědomujete si to nebo nepřipouštíte. Zvyknete si na leccos. Spíš jsme měli strach, aby se nedostala nějaká špatná zpráva k našim blízkým, aby neměli strach oni. Pečlivě jsme tedy kontrolovali česká média. Když se objevila nějaká zpráva o Srí Lance, hned jsme je kontaktovali a vysvětlovali, jak to tam vypadá.
Jak se lišila práce?
Byl to rozdílný druh mise. Na Srí Lance to byla humanitární pomoc pro lidi zasažené tsunami a válkou, bylo třeba rychle pomoci. V Etiopii máme rozvojové projekty. Ty jsou propracovanější, vyžadují více přípravy a spolupráce příjemců pomoci a místních úřadů. Zaměřují se na zlepšení životních podmínek obyvatel v dlouhodobějším horizontu. Stavíme tu školy, pomáháme se zajištěním pitné vody, vzděláváme učitele. Pro mě se práce liší i rozdílnou pozicí - jako vedoucí mise mám na starosti rozdílnou agendu.
Co obnáší pozice vedoucí mise?
Je to rozhodně větší zodpovědnost a je to psychicky náročnější. Spousta lidi má mylnou představu, že většinu času jsme v terénu, ale ona je to hodně úřednická práce. Na práci v terénu najímáme především místní pracovníky, kteří mají u obyvatel větší důvěru. Znalost místního prostředí je velká výhoda. Já hodně jednám s úřady, koordinuju projekty s ostatními nevládními organizacemi a vládou, řeším lidské zdroje a pokrytí nákladů mise, připravujeme s ostatními expaty nové projekty, hledáme zdroje financování, připravujeme zprávy pro naše donory. Ta úředničina je třeba 80 procent práce. Do terénu jezdím hodnotit projekty a zkoumat podmínky pro projekty nové. To je ale nejzajímavější aspekt práce, tam jsou vidět výsledky.
Jak se na vás dívají jako na ženu ve vedoucí pozici?
Zahraniční pracovnice berou jinak než své ženy. My jsme pro ně bělošky, ferengi, a ten ženský aspekt je hodně potlačený. Vnímají nás jinak. Dovolí nám hodně věcí, které by u jejich žen neakceptovali. Na Srí Lance jsem třeba hrála volejbal, což je pro místní ženy nepředstavitelné. I tady v Etiopii, když jsme čekali v terénu na auto, já jsem s místními muži hrála volejbal, jejich ženy ale seděly pod stromem. Vlastně jsem se asi nikdy nesetkala s tím, že bych to jako žena měla komplikovanější.
V Etiopii je hodně odlišný Somali Region (oblast země u hranic se Somálskem, pozn. red.). Dodržují tam tradiční kmenové rozdělení a se mnou jednali jinak. Když se nám rozbilo auto, nechali mě sedět v autě a nechtěli mě nechat ani vůz tlačit. Takže to bylo spíš galantní jednání, ne v negativním smyslu. Nenechali mě třeba zaplatit s odůvodněním, že ani ten nejhorší pirát by nemohl nechat zaplatit ženu. Na tom trvají občas i naši řidiči.
V týmu místních ale ženy máte, že?
Jak jste se k té práci dostala? |
Má evropská žena v Etiopii s hygienou problém?
Ve větších městech si může nakoupit vše na co jsme zvyklé. V terénu je problém s čuráním, chlapi jdou rovnou vedle auta, což žena nemůže a navíc jsou všude kolem lidi, tak většinou musím čekat až domů.
Oblékáte se ven "po evropsku"? Můžete třeba vyjít na ulici na podpatcích? Nosíte šperky?
Snažím se nevyčnívat a respektovat místní zvyky. Na Srí Lance jsem si pořídila sárí a salvary, ty jsem nosila i do práce. V Etiopii je do kancelář zvykem klasická halenka a kalhoty či delší sukně. V Somali Regionu, kde jsme nedávno zakládali pobočku, si zakrývám vlasy. Podpatky se do terénu moc nehodi, ani šperky nenosím. S našimi zaměstnanci se nebojím, že by nás někdo okradl, ale lepší je nevyčnívat, zvláště v hlavním městě - tedy nenosit výrazné šperky, kameru či kabelku navolno.
Jak se tam Evropanka stravuje?
Strava je hodně rozdílná, v terénu se nedá koupit nic než inzhara (nakyslá placka, která se doplňuje masem, rybou či pastou z luštěnin a zeleninou). Ve větších městech si dáváme evropské speciality - i pizzu, těstoviny, různá masa. Na mise se klasicky vozí následující: slivovice, sýry, lovečák a studentské pečetě.
Jak dostupná je tam lékařská péče?
Lékařská péče je dostupná, v hlavním městě jsou víceméně kvalitní nemocnice, nicméně například se zubařem jsem čekala domů.
Jak se na vaši práci dívá rodina?
Když jsem odjížděla na Srí Lanku, rozhodně radost neměli. Měli samozřejmě strach, zprávy ze země nebyly vůbec pozitivní. Navíc jsem jedináček, a o to horší to pro maminku bylo. Nadšený nebyl ani můj manžel. Ale hodně mě podporuje, ví, že to je práce, kterou jsem si přála dělat a která mě baví. Ví, že práce v Praze v kanceláři mě tenkrát nenaplňovala.
Co vás na té práci baví?
Je to zajímavá práce v zajímavém prostředí. Člověk pozná jiné země, jinou mentalitu. Je to práce, kde jsou okamžitě vidět výsledky. Jsem v kontaktu s lidmi, kterým pomáháme, vidím, jaký na ně má naše pomoc dopad. Vidím tam smysl.
Stýská se vám?
Ano, ale ne ani tolik po zemi, ale hlavně po lidech. Když mají nějaký problém, někdo je nemocný, mrzí mě, že s nimi nemůžu být a pomoct jim. Nejvíce se mi stýská po manželovi. Původně jsme mysleli, že by v Etiopii pracoval taky, což ale nakonec nevyšlo. Už tu za mnou ale dvakrát na tři měsíce byl, teď jsme spolu v kontaktu každý den přes skype. Chápe, že si potřebuju splnit svůj cíl.
Co byste z Afriky "přenesla" do Evropy, co naopak z Evropy do Afriky?
Z Afriky bych do Evropy přenesla úsměvy a pohodu, z Evropy do Afriky asi nic, co by se tam časem nedostalo samo.