Před třemi měsíci jsme se s manželem a naším čtyřletým synem přestěhovali doslova na druhý konec republiky - z Olomouce do Prahy. Stěhovali jsme se za lepší prací pro mého manžela i pro mě (i když zatím jen na částečný úvazek). V Olomouci byl Tadeáš společenský, miloval chodit se mnou na hřiště před domem a znal se tam se všemi dětmi. Protože jsem nechodila do práce, nechodil ani do školky a veškerý kontakt s dalšími dětmi měl z hřiště, anebo z návštěv kamarádů s dětmi.
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat. |
Stěhování a změna práce najednou byl docela stres pro celou rodinu a uznávám, že jsme pár týdnů Tadeáše tak trochu zanedbávali, protože jsme měli hodně zařizování. Tadeáš je od té doby uzavřený a často se mi zdá smutný. Vůbec nechce chodit ven, i když máme hned za rohem od nového domu nádherné hřiště, které je věčně plné dětí. Jenže Tadeáš o kontakt s nimi nestojí, kdybych ho občas nepřinutila, proseděl by celé dny doma.
Zatím se nám nepovedlo ani sehnat místo ve školce, která by snad k jeho začleněním pomohla a kde by mohl najít kamarády nové. Doufáme, že se pro něj někde místo najde co nejdřív, do té doby bych mu ale ráda pomohla lépe se aklimatizovat v novém městě.
Jak mu můžu pomoct vyrovnat se se změnou? Mám ho nutit chodit na hřiště, i když nechce?
Díky za radu
Alice
Odpověď odbornice:
Dobrý den Alice, jak sama píšete stěhování, byl stres pro vás všechny. Je to velká změna v životě každého člověka. U malého dítěte může být tato změna vnímána ještě intenzivněji i z důvodu, že se vlastně teprve začal pořádně seznamovat se světem, jako takovým a najednou byl z místa, kde se cítil bezpečně přesunut do cizího města, kde nikoho nezná a je rušnější.
Zároveň často v takto nízkém věku, o co je intenzivnější první reakce, o to bývá kratší doba, než si dítě zvykne v novém prostředí. Přeci jen bývají děti při seznamováním s okolím bezprostřednější než dospělí. Z vašeho dotazu není možné poznat, kolik času od stěhování uplynulo. Tak je možné, že syn ho potřebuje jen trochu víc. Ovšem je dobře, že se mu tuto situaci snažíte ulehčit a hledáte možnosti, jak mu s tím pomoct.
Jana Šnauerová DiS. , krizová interventka
Jak píšete, školka by byla určitě dobrým řešením. Pokud není dostupná státní, pokud to vaše finanční situace umožní, je možná chvíle zvážit soukromou školku, třeba jen na jeden den v týdnu, aby byl mezi dětmi. Je dobře, že ho na hřiště berete, i když se mu třeba zrovna nechce, zároveň by se z toho neměla stát povinnost. Ale jak jste sama vyhodnotila, není dobré, aby syn trávil celé dny doma. To zvykání na nové prostředí spíše ztěžuje. Bylo by fajn vymyslet něco, na co ho ven vylákáte, něco co se mu líbí, zajímá ho. Zároveň nemusíte hned chodit na hřiště, kde je hodně lidí, ale třeba se jít jen projít, nebo na nákup. Prima místem pro setkávání se malých dětí jsou rodičovská centra, kde si může najít svého kamaráda.
Nepopisujete, zda si pak Tadeáš na mezi dětmi na hřišti hraje, když už ho tam „vytáhnete“. Pokud ano, jde hlavně o překonání obav a ostychu a to často přijde samo. Vy sama už máte v novém bydlišti nějaké známé? Pokud ano, bylo by možná dobré vymyslet nějakou společnou aktivitu s nimi. Je možné, že jeho adaptace je ovlivněna i vaším prožíváním.
Pro tak malé dítě je stěhování těžké i z důvodu, že je to pro něj něco náhlého. I přesto, že se ním o tom předem bavíte, nedokáže si představit, co to bude reálně znamenat, tak jako dospělý člověk. Je to pro něj příliš abstraktní představa, takže se na situaci nemůže připravit jako dospělý a v podstatě se s ní vyrovnává, až když nastane. Vše by se mělo postupně srovnat, zvlášť pokud se budete snažit s ním okolí poznávat a začlenit ho do kolektivu dětí, jak píšete.
Pouze pokud by u syna vznikali nějaké úzkosti, měl problémy se spaním, velký strach, případně nějaké fyziologické projevy jako nechutenství, noční pomočování atd. doporučila bych návštěvu odborníka – psychologa.
Jana Šnauerová DiS., krizová interventka centra Modré dveře
