Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Bylo mi třicet, když jsem poznala svého manžela. Měla jsem za sebou už jedno nepovedené manželství a do nového jsem se moc nehrnula. Zpočátku jsme se jen oťukávali, nedá se říct, že bych se do něj hned zamilovala, ale bylo mi s ním dobře. Byla jsem už nějakou dobu sama, moje kamarádky měly rodiny, neměly už tolik času co dřív, mí rodiče žili na druhém konci republiky. A s Pavlem byla zábava, byli jsme stejná krevní skupina, jak často říkal, oba jsme měli rádi výlety do přírody a sport.
Nejdřív jsme byli jen kamarádi, vídali jsme se tak dvakrát do týdne, chodili jsme spolu běhat, vlastně při běhu v parku jsme se poznali. Pak jsme se scházeli i při jiných příležitostech, až přeskočila jiskra a byli z nás milenci. Po roce jsem otěhotněla, a i když jsem po druhé svatbě netoužila, Pavel mě přemluvil. Prý kvůli mámě – byla ze staré školy, říkal, a vadilo by jí, kdybychom spolu jen žili.
Dvě matky
Pavel měl už jen matku a sestru, o sedmnáct let starší. Narodil se, když už rodiče ani nepočítali s tím, že by mohli mít ještě dítě. Matce bylo přes čtyřicet let, a dokonce se zpočátku domnívala, že se hlásí přechod, ne těhotenství. Jak matka, tak sestra byly na Pavla dost upnuté, pořád to byl jejich malý Pavlínek, o kterého se musí starat a rozmazlovat ho. Jednou mi řekl, že měl vlastně dvě matky. Ovšem budiž mu ke cti, že se na něm, až na výjimky, ta jejich starostlivá péče nepodepsala.
V době, kdy jsme se poznali, žil Pavel už nějakou dobu sám, měl pronajatý byt, prý už nemohl snášet tu péči matky a sestry. Pavlova sestra byla typická stará panna – prý panna doslova nebyla, ale muže také neměla. Mně tvrdila, že se měla vdávat, ale nakonec se rozhodla, že raději zůstane sama, na rodinu se necítí a samotné je jí dobře. Ovšem žila dál s matkou.
Když jsme s Pavlem začali náš vztah brát vážně, nastěhoval se ke mně. Mám vlastní byt a bylo zbytečné, aby dál žil v pronájmu. Pár měsíců po svatbě se nám narodil syn. Já zůstala doma, sem tam jsem si přivydělávala rešeršemi pro jedno nakladatelství, Pavel pracoval jako technik. Bylo nám dobře, měli jsme se rádi a hodně jsme se věnovali synovi. Jediné, co mě štvalo, byla Pavlova rodina, vlastně už jen matka se švagrovou. Jeho otce jsem ani neznala, zemřel pár let předtím, než jsme se poznali.
Ukradla jsem jim jejich chlapečka
Obě mi dávaly od prvních chvil najevo, že jim jejich Pavlínka kradu, že bude vedle mě trpět, že se o jeho blaho nedokážu postarat. Byly chladné, mluvily se mnou na půl pusy a probodávaly mě pohledy. Vadilo mi to, chtěla jsem mít s nimi hezký vztah, ale fakt to nešlo. Pavel mě vždycky přesvědčoval, ať to přejdu, že s nimi žít nebudu, beru si jeho, ne jeho matku a sestru. Tak jsem se snažila to skousnout. Vím, že mě pomlouvaly, že se mu snažily rozmluvit, aby si mě vzal, ale nepochodily. Když se mi narodil syn, naše vztahy se trochu zlepšily, ale jen o kousíček. Malého ale zbožňovaly.
Bohužel naše manželství s Pavlem skončilo. Je zbytečné rozebírat proč, prostě jsme se začali jeden druhému jako partneři odcizovat a rozvedli se. Naštěstí jsme zůstali přáteli, především kvůli našemu synovi. Byly mu čtyři, když se táta odstěhoval. S Pavlem jsme se na podmínkách rozvodu, rozdělení majetku a především výchově syna dokázali domluvit. Syn zůstal se mnou, Pavel ho často vídal, pronajal si byt nedaleko od nás, aby mohl být synovi nablízku.
Střídavá péče
Když šel syn do první třídy, přišel exmanžel s nabídkou, že by chtěl syna do střídavé péče, 14 dní u mě, 14 dní u něj. Vzhledem k tomu, že by to pro syna nebyla nějak zásadní změna – byl s tátou často a měl ho moc rád – a také sám chtěl, souhlasila jsem. Klapalo to, syn se prostě každých 14 dní přesunul o pár ulic dál, i během těch dní, kdy byl u táty, se se mnou vídal, stejně tak, když byl u mě, viděl i tátu. Byli jsme vlastně spokojení všichni tři.
Jenže v poslední době přestávám být spokojená já. Už se několikrát stalo, že exmanžel musel v době, kdy měl syna na starost, požádat o pomoc svou matku a sestru, které bydlí také nedaleko. Má nyní práci, kdy ho občas povolají nebo se nečekaně zdrží, někdy i přes noc, a on se tak nemůže o syna postarat. Což o to, nechci bránit synovi v kontaktu s babičkou a tetou. Ale zjistila jsem, že, nejspíš naschvál, mu dovolují věci, které nesmí. S jeho tátou jsme v tom, jak syna vychovávat a co mu dovolit či nedovolit, ve shodě, nikdy nejdeme jeden proti druhému. Bohužel tchyně se švagrovou to berou jinak. Třeba mu dovolí dívat se na filmy a pořady, které mu my nedovolíme, cpou ho sladkostmi, spát může jít, kdy se jemu chce, úkoly dělat nemusí nebo je udělají prakticky za něj. Syn se přiznal, že když babičce řekl, že se máma bude zlobit kvůli něčemu, co nesmí a ona mu dovolila, tak mu prý odpověděla: jen ať se zlobí, však si tě nezaslouží. A to je další věc, často na mě doslova kydají špínu a syn mi to pak doma často i s brekem řekne.
Jindra
Názor odbornice: Promluvte s Pavlem
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Jindro! Jedním nedůležitějších předpokladů pro střídavou výchovu je schopnost rodičů efektivně komunikovat. Vyrozuměla jsem, že se s exmanželem domlouváte k oboustranné spokojenosti a hlavně máte zacíleno na jednotný přístup vůči synovi. Nepíšete, zda jste s exmanželem zkoušela o svých zjištěních mluvit. Nezdráhejte se před ním vyjádřit obavy. Popište své a synovy pocity, když od babičky slyší výrok, že si ho máma nezaslouží. Promluvte s Pavlem o tom, jak moc citlivě syn podobné výroky vnímá.
Troufám si říct, že Pavel nechce, aby bylo jeho synovi ubližováno. Dokážu si představit jistou benevolenci, je-li dítě zrovna u babičky (prarodiče rozmazlovat mohou, nemusí vadit, když se u nich nedrží striktně pravidla, která má dítě u rodičů). Nepřipadá mi však vůbec vhodné, jestliže se babička o mámě vyjadřuje tak, že si „dítě nezaslouží“. Bere tak dítěti jistotu, která je pro něj k dobrému psychickému vývoji klíčová. Dítě pak v nejhorším případě může zažívat úzkosti a obávat se ztráty matky (protože si jej přeci nezaslouží).
Pro dítě (i pro to, jehož rodiče jsou rozvedeni) je důležité, aby mělo kontakt i se svými prarodiči. Nikdy však není šťastným přístupem znevažovat před dítětem jeho blízké. Bude-li pro vás pomocí, když byste při komunikaci s exmanželem měla mediátora, neváhejte se obrátit na některou z manželských a rodinných poraden. Podobná témata jsou tamním odborníkům denním chlebem.
PhDr. Magdalena Dostálová
