Na první víkendový seberozvojový seminář, který Táňa pořádá v Orlických horách jste prý jela s velkou nechutí.
Ano, jela jsem tam jen proto, že jsem nechtěla nechat svou kamarádku ve štychu. Po příjezdu se rychle ukázalo, že nás tam bylo s podobným přístupem víc. Trefné je, že tématem prvního semináře bylo „hodné holky“. Přesně my, které jsme tam seděly. Trochu přepracované a vyčerpané holky, které vždy chtějí být svému okolí po ruce. A tak vlastně ocitly někde, kde vůbec být nechtějí. Když to Táňa zjistila, hned nám dala najevo, že se samozřejmě ničeho účastnit nemusíme. Že můžeme klidně jít hned spát a třeba prospat celý den. Nebo jít sekat dřevo, na procházku do lesa…
To vás asi překvapilo.
Jasně, najednou jsem se trochu uvolnila a rychle pochopila, že tam fakt nebudu muset tančit okolo ohně v batikované sukni. A že když to přece jen bude nakonec strašné, prostě odjedu. Ale neodjela jsem.
✨ Tečky
Tečky jsou potřebné v komunikaci i v životě. Interpunkce mění významy i smysl sdělení. Je důležité, aby některé věty nepokračovaly ve smyslu těch předchozích, aby následné události nebyly jen pokračováním toho, co se již odehrálo.
Udělej za 2023 tečku.
To těžký už bylo.
Zvládl/a jsi to.
A už to můžeš mít jinak.
via @ztracenne #ztracenne
Od té doby jste svůj pohled na věc asi trochu proměnila. Okolo ohně ale ještě stále netancujete, je to tak?
Netancuju, stále mezi sebou máme s Táňou nějaké rozdíly, ale už bych se teď něčemu takovému neposmívala. Už bych nebyla tak sarkastická a neříkala si, že jsou holky, které to dělají, krávy. Teď bych si sedla a pozorovala je. A možná si to zkusila taky.
Zasáhla mě kapitola, ve které vás jako metaforu toho, co si na sebe ženy nakládají, Táňa nechala chodit do kopce postupně s tolika poleny, kolik jste myslely, že unesete. Pak vás ale taky nechala pozorovat ji, jak se snaží s poleny pomalu nad hlavu, padající, klouzající, skoro nemohoucí, sejít z kopce dolů. Žádná jste jí neměly dovoleno pomoct, abyste lépe pochopily, jak se cítí člověk, jehož pomoc druhý odmítá. U toho jste byla?
Ano, to pro mě bylo strašně silné. Nejprve pozorovat tu ženu, která jako jediná vynesla úplně všechna polena sama až na vrchol. A pak Táňu, jak padala, nemohla dál, ale nikoho k sobě nepustila. Došlo mi v tu chvíli, jak musí být těžké vedle takové ženy žít. Proč to pro naše partnery někdy může být náročné, když se tak moc soustředíme na výkon. Plakaly jsme tam následně všechny samy nad sebou, nad tím jak s námi může být těžké fungovat a jak jsme si to do té doby nedokázaly uvědomit.
Ve Ztracenných hýbou emocemi a nutí k přemýšlení hlavně příběhy. Dávaly jste si pozor, abyste čtenářkám příliš neradily?
Daly jsme si dost záležet, abychom nerozdávaly rady. To přece lidé nechtějí, když jim není dobře. Někdy stačí si věc jen pojmenovat. Pak už se totiž můžete rozhodnout, jestli s tím něco budete dělat nebo ne. A přesně k tomu pojmenování slouží Ztracenné.
Tatínci ji kupují dcerám
Co muži? Jsou Ztracenné i pro ně?
Už mám reakce, že se mužům kniha do rukou dostala, když třeba doma viděli, jak u toho jejich ženy pláčou nebo se smějí. A chtějí si ji přečíst taky. Nejdojemnější mi ale přijde, že ji kupují i tatínci dcerám, protože si nepřejí, aby se z jejich dcer staly tažné krávy…
Asi bychom měli vysvětlit, co to znamená být tažná kráva, aby nedošlo k nějakému nedorozumění.
Je to přirovnání, které v knize používáme ve spojení s ženami, které svou hodnotu čerpají z uznání ostatních. Jejich hlad po uznání a ocenění je tak velký, že neustále překračují své limity a hranice, psychické i fyzické. Často jsou to ženy, které se obětují pro rodinu, práci, děti, kamarády a na konci jsou vyčerpané, zbité, samy. A sice by se mohlo zdát, že ženu, která vždycky všechno zařídí, obstará a vyřeší, budou všichni zbožňovat, opak je pravdou, tažné se většinou dostávají do začarovaného kruhu - čím víc se snaží a tvrdě makají, doma i v práci, tím méně uznání a ocenění dostávají, protože jejich okolí si na jejich nadprůměrné výsledky rychle zvykne. Tím pádem o to víc dřou a tak dále. Dostávají se tak do bludného kruhu, který téměř nikdy nekončí dobře. A k těm mužům ještě: jsou i chlapi, co tu knihu koupí své přítelkyni nebo ženě, protože vidí, že je unavená, jen se rozdává a že když ji na to upozorňuje sám, neposlouchá.
To mě teď taky skoro dojalo.
Je to sice od toho muže jen koupě knihy, ale podle mě taky zároveň velký znak jeho uvědomělosti a zúčastněnosti. Vtipkovala jsem, že by si tihle pánové ale měli dávat bacha, aby pak nebyli překvapení, že dá jejich žena na první místo sebe... Každý se vždycky dušuje, že to unese.
Vypadá to, že s vámi lidé teď hodně sdílí své pocity a příběh. To se dá u takové knihy čekat. Může to ale asi být pro vás i celkem náročné, ne?
Na míru intimity a sdílení, které se k tomu váže, si upřímně teprve zvykám. Takhle to u mých předchozích knížek nebylo.
Ženy, které stojí za knihou Ztracenné (zleva): Petra Bartoňková, Táňa Brodská,Michelle Losekoot (2023)
To znamená, že jste se asi dotkly něčeho zásadního.
Myslím, že je hodně holek tak trošku unavených, ale na druhou stranu to v každé rezonuje úplně jinak. Já školím i zákaznickou péči a marketing, takže si umím tuhle situaci, kdy se mnou sdílí, nastavit tak, aby pro mě byla snesitelná, ale vlastně si neumím představit, jaké by to bylo, kdybych tyto znalosti neměla. To by byl fakt masakr.
Testovali jste si tu knihu na někom, než jste ji pustily ven? Přeci jen jsou v ní tak niterné věci, které si může každý vyložit úplně jinak.
Jsou tam třecí plochy, takže jsme ji dávali číst pár lidem a měli jsme třeba reakce na to, jestli chceme opravdu přirovnávat holky ke kravám. Ale já si říkám, že to je prostě jen přirovnání, stejně bychom je mohly přirovnat třeba k veverkám. Na výběru konkrétního zvířete tolik nezáleží. Protože o to pojmenování nakonec vůbec nejde.
Myslím - a z posledních čtyř měsíců, kdy je kniha na trhu i vidím - že ta kniha jde číst mnoha způsoby, a každé ženě zrcadlí něco jiného. Někoho pomyslně objímá a uklidňuje, někoho zvedá ze židle, někdo u ní pláče, někdo se směje. V téměř každém ale probudí nějakou emoci a zabrnká na nějaké struny. Dokonce i jedna totožná kapitola vzbuzuje v různých ženách úplně opačné reakce. V knize je například kapitola, která říká, že chtít po ženě, aby držela pomyslný meč i vařečku, je nefér. Je extrémně zatěžující zvládat obojí. Některé ženy v tom čtou to, že si máme v páru spravedlivě rozdělit povinnosti. Jiné v tom čtou, že posíláme ženy do kuchyně.
Knihu vám pokřtila Ewa Farna. Proč právě ona?
Protože jsme hledaly někoho, kdo by pro nás splňoval představy té „vlčice“. Někoho, kdo si svou cestu prošlapává sám, jde si za svým, ale je při tom vřelý a laskavý. Jak jsou naše světy s Táňou dost rozdílné bylo náročné najít osobnost, u který bychom se sešly, a u Ewy to tak bylo.
Kromě Ztracenných se lidem sama snažíte pomáhat i ve své další práci. Co vás teď zaměstnává nejvíc?
Nejvíc školím kreativní techniky. Učím lidi vymýšlet nápady na povel a je to vždycky fascinující pohled.
Proč?
Ráno přichází na kurz s tím, že o své kreativitě dost pochybují. A já jim v průběhu dne ukážu, že to tak není. Že prostě jen dosud třeba neměli správné nástroje, jak tu kreativitu v daný moment správně rozvíjet. Mám pak pocit, že je vysílám zpět do světa trochu lépe vybavené a že pak třeba budou moct tvořit lepší svět. Když budou chtít.
