syn zareagoval jako to, cim momentalne je - doposud dusevne nedospely.

Je porad nadeje, ze az dospeje nikoliv cislici veku, ale schopnosti zrale uvahy a chapani vztahu mezi dpspelymi, nejspis po zkusenostech nejakych nezdaru ve vlastnim milostnem zivote, zmeni nazor.

Mama by nemela delat zadne drasticke kroky ani mu nedavat ultimatum. Zachovat si dobre vztahy se synem, ale soucasne mu rici, ze nechce poslouchat zadne vypady vuci otci a ze ho v nich nebude podporovat. Otazku jeho vztahu s otcem "odlozit do vedlejsiho supliku".

Zajímaví logika - on neví, že se nemusel narodit.

Kdyby se nenarodil, tak by to nevěděl určitě.

Ale kluk je soběstačný, zřejmě mu stačí finance co mu rodiče musí posílat a Jestli ti dva k sobě najdou cestu - to bych nechal na čase.

Možná se zas najdou, možná už nikdy ne. A nikdo s tím nic nenadělá, když jeden z dvou nemá důvod, proč se vracet.

Ono je totiž nesmírně těžké znovu důvěru najít.

Tyhle věci kolem rodičovství a rozmnožování holt je dobré s dětmi probrat, dokud jsou malé, všechno berou na vědomí jako další informace a fakta a žádné hodnotící a emotivní postoje ke sděleným faktům nezaujímají.

Pak už prostě s těmi známými a samozřejmými fakty vyrůstají a dospívají a nejsou jimi v dospívání a časné dospělosti dotčeny a překvapeny...

Přesně tak. Co znám rodiče s adoptovanymi dětmi, tak většina dětí je obeznámena se stavem věcí od malička. Ale i u těch obeznamenych se bohužel v pubertě stává, že to nedopadá úplně dobře. To je pak ale na rodičích, aby se s tím vyrovnali.

Jsem taková překvapené z reakce syna. Očekávala bych, že se bude zlobit na matku, nikoliv na otce.

Tak to neberte tak vážně, vždyť o tom nemáte dost informací. Podle paní se na ni syn upnul, což se ale projevilo tím, že se odstěhoval k přítelkyni, volají si a občas se vidí. Ve skutečnosti si tedy syn žije vlastním životem a nedozvěděli jsme se, jaký postoj zaujal ke svému biologickému otci. Třeba je biologický otec multimilionář a syn má pifku na svého adoptivního otce, že kvůli němu přišel o luxusní dětství a velké dědictví. Z tohoto pohledu byl adoptivní otec ten, kdo rozvrátil nově vznikající pohádkovou idylku.

Tady vážně nevím. Nemám jasno ani v tom říct - neříct. Moji známí jsou v "podobné" situaci, kamarád si namluvil manželku, když měla půlroční dceru a spolu mají další. On to bere tak, že jsou obě holky jeho (o starší nejevil její biologický otec nikdy zájem) a i když už jsou holky velké, říct jim pravdu neplánují. Funguje to (zatím), nesoudím, nevím.

Pokud jde o situaci z příběhu, úplně nesouhlasím, nechat to jen tak být. Trápí se všichni tři a jediný, kdo s tím může něco dělat, je maminka. Ano, neměla by moc tlačit na pilu, ale měla by vytrvale tátu před klukem hájit. Táta bude zřejmě čestný chlap - když už synovi řekl pravdu, vzal vlastně veškerou "vinu" na sebe (je to vůbec vina, když by se kluk jinak ani nenarodil?).

Tohle je hrozně nebezpečné, když to ví okolí. Pak to může skončit tím, že ji to někdo vmete do obličeje v nejméně vhodný čas

Těch 21 hlasů pro vydírání vlastního syna "nebudu se s tebou stýkat dokud se nezačněš stýkat s nevlastním otcem" mne docela překvapilo.

Říct mu že fotr střílí slepýma, ideálně potají, to je taky parádní možnost.

Doják.

Často nejvíc odsuzujeme to, k čemu máme sami sklony. Taková podvědomá obrana, abychom se od pokušení drželi dál. Takže když syn tak bouřlivě odsuzuje otcovu nevěru, kdo ví, jak to má sám ve ve vztahu ať už s tím co dělá nebo co by rád dělal, ale sám sobě to nedovolí.

Syn ma vztah?

Čas... a NENUTIT!

Tahle “zásadovost” mě baví.

Odpustit jednorázovou nevěru nemůže,ale nechat mu vychovat cizí dítě je ok.

A proč ne, když má o dítě zájem, ač není jeho ?