S maminkou jsme se sestrou měly vždycky hezké vztahy. Ona se v nás viděla a my dvě nikdy nepocítily nějakou sesterskou řevnivost a žárlivost. Hodně jsme se k sobě přimkly po tátově smrti. Sestra v té době už doma nebydlela, odstěhovala se s manželem kousek za Prahu, kde si postavili dům. Já se odstěhovala až po tátově smrti.
Po revoluci mým prarodičům, tatínkovým rodičům, vrátili v restituci činžák v Praze. Najednou jim spadl do klína majetek, o který se ale museli starat. Dům byl sice dost zachovalý, ale oni se na to necítili a ani jejich jediný syn, můj táta, o to nestál.
Prarodiče dům prodali s tím, že si ponechají jeden velký byt, do kterého se nastěhovala naše rodina, tedy táta s mámou a já se sestrou. Babička s dědou bydleli v domku v jižních Čechách. Dnes už nežijí a jejich domek nám slouží jako chalupa, jezdí tam hlavně mamka a občas i já s manželem.
Byty si jednou vyměníme
Po smrti prarodičů táta zdědil dost peněz, něco investoval, sestře zafinancoval podstatnou část jejího domu. A také si užívali s maminkou, oba toužili cestovat, a to se jim splnilo. Bohužel táta zemřel a mamka tak zůstala sama. Svůj smutek se snažila zahnat v práci, je učitelka a říkala, že mezi dětmi zapomíná i na tu velkou bolest, která jí po tátově odchodu zůstala v srdci.
Já v té době už měla přítele. Na střídačku jsem bydlela doma s mámou a u něj v podnájmu. Z dědictví po tátovi jsme si koupili malý byt. Dědického podílu na našem bytě jsem se vzdala, s mamkou jsme se domluvili, že až si budeme chtít založit rodinu a ona se rozhodne jít do důchodu, byty si vyměníme. Jí bude malý byt stačit, a my do našeho rodinného bytu přivedeme další generaci.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
To bylo před pěti lety. Mezitím jsme se s přítelem vzali, ale na rodinu jsme nijak nepospíchali. Nicméně nyní se už na ni cítíme a také mamka začala mluvit o tom, že by šla do důchodu, dva roky přesluhuje a už ji to docela zmáhá.
Jenže nastal problém. A tím je matčin přítel. Matka se s ním seznámila zhruba před rokem. Je také vdovec jako ona a má jednu dceru. Mamka se dalšímu vztahu dlouho bránila, říkala, že žádný jiný chlap jí našeho tátu nikdy nahradit nemůže.
Přítel chce byt
Ale teď vidím, že je ráda, že přítele má. Což o to, já bych jí moc přála, aby na „stará kolena“ měla spřízněnou duši, jenže se obávám, že tento pán zrovna terno nebude. Má vlastní byt, ve kterém žije sám. Jeho dcera je matka samoživitelka, má tříletého syna. S mojí mámou se několikrát týdně vídají, ale každý bydlí dál ve svém. Mamka nám už dříve říkala, že jí to takhle vyhovuje.
Proto jsme se s manželem před pár týdny domluvili, že jí řekneme o našem přání založit rodinu a dohodneme se, jak dál s našimi byty. Mamka už je pomalu jednou nohou v důchodu a podle toho, jak jsme si před pár lety naplánovali, mohli bychom začít uvažovat o výměně bytů. Maminka nebyla proti, dohodli jsme se, že během následujících týdnů výměnu provedeme.
Ovšem všechno je jinak, vložil se do toho matčin přítel. Začal jí výměnu rozmlouvat, dokonce ji přesvědčuje, že by bylo nejlepší, aby se k ní nastěhoval. Ona nebude na údržbu bytu sama a on by mohl svůj byt pronajímat, aby měli nějaké peníze navíc. A maminka je jeho nápadu čím dál víc nakloněná. Už mi říkala, že ji musím chápat, že chce ještě urvat kousek toho štěstí a že přítel dokonce začal mluvit i o tom, že by se třeba mohli i vzít.
Je mi jasné, co má pán za lubem, ale mámě jsem to do očí říct nedokázala. Potvrdila mi to i sestra, která se s ním také párkrát viděla, rovnou řekla, že jde po mámině majetku. Mamku zpracovává a ona mu začíná ve všem podléhat.
Agáta
Názor odbornice: Nárokovat si matčin majetek je nešťastné
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Agáto. Každý z nás má svůj osobitý pohled na svět, vnímá jej svou vlastní optikou. Proto se někdy stává, že si navzájem nemusíme rozumět, přeložíme-li si totiž výroky toho druhého do vlastního jazyka, může se leccos pomyslně „ztratit v překladu”.
Nerozumíte-li tedy tomu, jak se nyní maminka v oblasti správy svého majetku chová, stojí rozhodně za to, abyste si spolu sedly a ujasnily jste si navzájem své názory. Bude dobré, abyste byla nastavena učinit tak v přátelské atmosféře. Pojmenujte, jak jste situaci pochopila vy a ptejte se mámy, jaké je její vnímání situace.
Píšete, že jste se vzdala dědického podílu na bytu po smrti táty. Domnívám se, že takhle (ne úplně přesně) pojmenováváte poměrně běžný krok, který činí dospělé děti po smrti jednoho z rodičů, netrvají na zápisu svého podílu na nemovitosti po dobu života druhého rodiče. Pakliže ten však jednou zemře, nemovitost jde do dědického řízení, ve kterém potom každá ze dvou sester, není-li upraveno jinak, získá každá polovinu bytu. Kdybyste se podílu vzdala, nedědila byste nic ani vy, ale zbavila byste možnosti dědit jednou podíl na bytu i vaše případné potomky.
Odbočme však od práva zpět k mezilidským vztahům. Rozhodnutí vaší mámy zaslouží v prvé řadě, abyste je respektovala. A to i v případě, že se rozhodne nakládat se svým majetkem. Samozřejmě se jí můžete ptát na její motivy, určitě je dobré, abyste se snažila pochopit, proč chce činit tak, jak chce činit. Chystáte se partnerem založit rodinu. Je tedy v první řadě na vás dvou, dospělých lidech, budoucích rodičích, abyste si zajistili pro své případné potomky dostatečné bydlení.
Je moc pěkné a příjemné, když rodiče svým dospělým dětem finančně pomohou, avšak není to jejich povinnost a starost. Proto mi připadá poměrně nešťastné nárokovat si, aby se matka svého majetku ve váš prospěch vzdala, má-li s ním jiné úmysly.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
