Se svým mužem jsem se seznámila ještě na škole, studovali jsme stejnou vysokou, on byl o dva roky výš. Zůstali jsme spolu i po studiích. Odešli jsme pracovat do Prahy, našli si malý byt k pronájmu a začali spolu žít. Po zhruba roce moje prateta, které jsem občas pomáhala, protože nikoho jiného kromě mé mámy a mě neměla, zemřela a svůj malý byt mi odkázala. Prodali jsme ho, vzali si hypotéku a koupili si vlastní byt.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Plánovali jsme, jak si budeme užívat života, pracovat a vydělané peníze utrácet, cestovat, zkrátka žít jak dva mladí lidé, kteří budoucnost ještě moc neřeší. Dařilo se nám to dva roky, pak jsem otěhotněla, naprosto neplánovaně. Ale byli jsme už natolik sehraná dvojka, že nás to nijak nerozházelo. Jednou jsme chtěli mít děti, tak to prostě přišlo dřív. Před porodem jsme stihli i svatbu.
Začala další etapa našeho společného života. Pár měsíců po svatbě se nám narodil syn. Zůstala jsem doma, manžel vydělával. Jenže mě pobyt doma ničil. První rok byl hodně náročný, syna dlouhé měsíce trápily koliky, hodně času probrečel, já byla utahaná, nevyspalá, nic jsem nestíhala.
Manžel to pochopitelně chápal, taky se mi snažil pomáhat, ale i tak jsem toho měla plné zuby. Když byly synovi dva roky, sehnala jsem chůvu a vrátila se na částečný úvazek do práce. Bylo to pro mě vysvobození. Jenže manžel nadšený nebyl, vyčítal mi, že jsem se synem nevydržela aspoň tři roky.
Rozchod a návrat
A přišly první hádky. Bohužel brzy byly na denním pořádku, nedokázali jsme se spolu na ničem domluvit. Až si manžel sbalil kufry a odešel. Zpočátku jsme si dali čas, že si od sebe odpočineme, chodil k nám za synem, dával mi peníze, ale být doma nechtěl. Uplynul měsíc, dva, tři a pořád jsme byli každý zvlášť.
Až mi jednoho dne oznámil, že se seznámil s jinou ženou a chce s ní být. Byl to pro mě šok, ale nepřesvědčovala jsem ho, aby se vrátil. Pořád jsem ho milovala, ale na druhou stranu jsem byla sama jen se synem ve větším klidu. O rozvodu jsme zatím ale nemluvili, asi jsme si oba nechávali zadní vrátka.
Manželova přítelkyně otěhotněla, narodil se jí syn. Uplynuly další dva roky, já byla pořád sama, manžel měl novou rodinu. O rozvodu se stále nemluvilo. Manžel si syna často bral ke své přítelkyni. Náš syn byl v pohodě a já si nakonec taky zvykla. Po nějaké době se manžel začal objevovat i u nás doma, nejdřív jen, že šel kolem, tak se zastavil na kafe, příště, že synovi něco koupil a nechtěl čekat, až se s ním uvidí.
Až po nějaké době začal mluvit o tom, že mu chybíme a že by se chtěl vrátit. Nakonec z něj vylezlo, že s přítelkyní to prostě není ono. Uvědomil si, že je to normální slepice, nemá si s ní co povídat, najednou mu došlo, že mu chybí rovnocenný partner, kterého měl ve mně.
A přišla další etapa, manžel odešel od přítelkyně, já ho vzala zpátky. Taky mi chyběl, udělali jsme tlustou čáru a začali nový život. Po roce se nám narodila dcera. Když to hodnotím zpětně, ty roky odloučení nám pomohly, oba jsme se změnili, zjistili jsme, co je důležité. Už je to víc jak pět let, co jsme zase rodina.
Společné víkendy
Ovšem jedna věc mě štve čím dál víc. Myslela jsem, že si časem zvyknu, ale moc to nejde. Manžel se vidí ve svém nemanželském synovi, je totiž celý on a pravý opak našeho syna. Manželův syn je hodně sportovně nadaný, je to živý neposedný kluk, takový správný rošťák. Kdyby to nebyl syn manželovy expřítelkyně, asi bych ho měla dost ráda, ale bohužel to nedokážu.
Náš syn je, co se týče sportovních aktivit, spíš takové nemehlo, ale je naopak hrozně chytrý, číst se naučil v necelých pěti letech, pořád leží v knížkách, zajímá ho vesmír, je to takový vědátor. Já jsem na něj pyšná, ale manžel by chtěl, aby byl jako jeho druhý syn. A občas mu to i vmete do tváře.
Ničí mě, jak manžel svého syna upřednostňuje, jak je nadšený z toho, že má kluk úspěchy ve sportu. Kluk je u nás na víkend každých 14 dní a tráví s námi i více dní o prázdninách. Takže vidím, jak se mu manžel věnuje, jak zapomíná, že má další dvě děti. Což o to, dcera je v pohodě, klučičí hry ji nezajímají, pořád se motá jen kolem mě. Nevím, jak z toho ven.
Jitka
Názor odbornice: Jaký vztah mají k sobě bratři?
Vážená Jitko. Skloubit tzv. patchworkovou rodinu vyžaduje velkou dávku tolerance až diplomacie. Vaše situace je navíc delikátní v manželově odchodu a opětovném návratu stvrzeném druhým společným dítětem.
Nemyslím si, že by bylo reálné očekávat, že budeme partnerovy (či partnerčiny) děti z jiných vztahů milovat jako své vlastní. Za úspěch lze pokládat, když se vzájemně tolerujeme a dokážeme fungovat podle společně nastavených pravidel.
Popisujete, v čem jsou oba chlapci rozdílní. Zajímavé by bylo zeptat se vašeho syna, jaký má on vztah k polorodému bratrovi. Jaký čas s ním rád tráví, co může být jejich spojnicí? Ptáte-li se, jak se postavit k manželovu nemanželskému synovi, zohlednila bych právě i vztah samotných chlapců/ dětí. Ve vašem vnímání situace se velmi pravděpodobně zrcadlí mix emocí k faktu, že manžel žil načas s jinou ženou, se kterou dokonce zplodil a vychovával dítě. To je však něco, co ani vaše děti, ani jejich polorodý bratr ovlivnit nemohli, jsou jen následky činění dospělých.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Realita je taková, že vy máte děti dvě, manžel tři. Jistou úlevou ve stávající napjaté situaci by mohlo být, kdybyste nechala budování vztahu dětí víc na svém muži. Jedná se přeci jen o jeho syna, kterého se pokouší zaintegrovat do vaší rodiny.
Vycházejme z faktu, že jste oba s manželem v takzvané normě duševního zdraví a své děti a priori nechcete poškodit. Nikdo z vás nemá patent na tu nejlepší výchovu. Naopak, oba jste pro děti důležití, s svými kladnými stránkami i s chybami, kterých se dopouštíte. Ze své iniciativy můžete třeba navrhnout, že by se mohly aktivity podle zájmu obou chlapců střídat. Jednou věda, podruhé sport.
Oceňte, když bude manžel o náplni společného volného času s dětmi přemýšlet, najděte, co konkrétně ze společného času se vašemu synkovi zamlouvalo. Když necháte manžela, aby s dětmi trávil čas sám, bude jen na něm, jak vztah obou chlapců ošetří. Bude se jistě snažit dělat to nejlépe, jak dokáže.
PhDr. Magdalena Dostálová
