S Jitkou se znám od střední školy. Skamarádily jsme se až ve čtvrtém ročníku, když jsme se spolu učily na maturitu. Zápasila jsem s matikou a ona na ni byla nejlepší, díky ní jsem nejspíš i odmaturovala. Byla trpělivá a nahustila do mě celou látku za čtyři roky.
Měla jsem ale spoustu jiných přátel, také skvělého přítele a Jitku jsem brala spíš jako spolužačku než blízkou kamarádku. Ani jsem nepočítala s tím, že se po maturitě budeme dále stýkat. Bydlely jsme každá na jiném konci města a také plány jsme měly každá jiné. Jenže stalo se něco, co nás dvě „navěky spojilo dohromady“. To jsou Jitčina slova, já sama to takto necítím.
Kamarádka mě dostala z nejhoršího
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Můj přítel se zabil v autě, bylo to v létě o prázdninách po maturitě. Jitka byla tenkrát u mě doma, přinesla mi nějaké knížky, které měla půjčené, když za mnou do pokoje přišla moje máma a řekla mi, že Petr je mrtvý. Byla to pro mě hrozná rána, myslela jsem, že se zblázním, že mi srdce pukne žalem.
Nechtěla jsem žít a byla to Jitka, která mě dostala z nejhoršího. Byla se mnou pořád, dokonce u nás několik dní po Petrově smrti bydlela. Ji jedinou jsem byla schopná vedle sebe snést, nechtěla jsem mluvit s nikým, kdo Petra znal, ani se společnými kamarády, jeho sestrou či mými rodiči. Jitka do naší party nepatřila, a tak mi ho ani nepřipomínala.
Tím začalo naše přátelství. Zjistila jsem, že Jitka je docela fajn holka. Když jsem se dostala z nejhoršího, trávila jsem s ní prakticky veškerý volný čas. Jitka byla sama, přítele neměla, a já o žádného nestála. To nám vydrželo zhruba rok. S lidmi, kteří znali Petra, jsem se víceméně přestala stýkat. Vůbec jsem na ně neměla čas.
Nový přítel
Asi po roce a půl se Jitka zamilovala. Přála jsem jí to a ani mi nevadilo, že už nejsme tolik spolu. Najednou jsem si uvědomila, že se vlastně bez ní cítím lépe. Že se mi volněji dýchá. Sice jsme se i nadále vídaly nebo si telefonovaly, ale nebylo to už tak intenzivní.
Časem jsem se zamilovala i já. Po několika letech jsem byla opravdu šťastná. Martin mi tak trošku připomínal Petra, má podobnou veselou a upřímnou povahu. Seznámila jsem ho s Jitkou a jejím přítelem a občas jsme se scházeli všichni čtyři.
Jenže Jitka se s přítelem rozešla a místo toho, aby respektovala, že já už nejsem sama, ale mám přítele, přisála se na mě. Neustále mě kontaktuje, navštěvuje u nás doma, zavaluje mě svými problémy a vyžaduje, abych jí pomáhala je řešit.
Zavaluje mě svými problémy
Několik měsíců jsem s ní řešila jejího bývalého přítele, musela jsem poslouchat, jak jí ublížil, nutila mě, ať mu zavolám a vysvětlím mu, že je nešťastná, že bez něj nemůže být. Když jsem jí řekla, že se jen shazuje, že on už má jinou, tak mi vyčetla, že ona mi tenkrát také byla nablízku, když Petr zemřel.
A to je věta, kterou od ní slyším neustále. Kdykoliv jí dám najevo, že máme každá svůj život, že nemůžu být pořád s ní, že už nejsme „malé holky“, které bez sebe nedají ani ránu, tak mi řekne, že nebýt jí, tak bych tady třeba taky nebyla. Naráží na to, že jsem se chtěla zabít, když Petr zemřel, tak moc jsem byla na dně.
Další problém má v práci, nesnese se se svou šéfovou. Prý ji ponižuje, dává nesmyslné úkoly, všichni dostanou odměny, jen ona ne. A tak pořád dokola. Není dne, aby mi nevolala, nebo za mnou nepřišla domů či do práce.
Chce, abych s ní chodila po nákupech, na víno, do kina, do divadla. Vůbec nerespektuje, že mám vlastní život, že mám přítele, se kterým se chceme brát a mít rodinu. Martin je hodně tolerantní, ale vidím, že už mu Jitka také leze na nervy. Už jsme se kvůli ní i pohádali. Nedávno dokonce přišel s tím, že jí najde chlapa, abychom měli pokoj.
Nevím, co mám dělat. Na jednu stranu mi jí je líto, je sama, žádného přítele nemá, rodiče žijí daleko a nejbližší člověk jsem pro ni já, prý jí stačí moje přátelství, nikoho jiného nechce. Jenže já mám taky svůj život, nemůže mě pořád vydírat tím, že mi kdysi, když mi bylo nejhůř, pomohla. Vždyť jsem jí to mockrát vrátila. Já nemám nic proti tomu zůstat i nadále kamarádkami, ale v kontaktu s ní chci být jen občas.
Karin
Názor odborníka:
Milá Karin, skuteční přátelé jsou ti, kteří jsou s námi v těžkých chvílích a kteří za to nic neočekávají, kteří nás podrží a pak nám dají volnost. My jim to rádi oplatíme, ale z vlastního rozhodnutí, ne z donucení. Přijde mi, že s Jitkou kamarádíte pouze ze strachu a z jakési „vděčnosti“. Jenže to není upřímné a opravdové kamarádství. Někde jsme se naučili se druhým zavděčit, oplatit jim to, co oni udělali pro nás. Pokud to děláme z jakési povinnosti a necítíme se v tom dobře, tak to není ku prospěchu ani jednoho z nás.
Na vztahu mezi vámi se podílíte obě. Nejde jen o to, co Jitka vyžaduje, ale také o to, co vy neříkáte. Možná ani jedna z vás ve vašem kamarádství není spokojená, přesto nedokážete jít dál. Vy možná z pocitu viny a ona ze strachu ze samoty. A to není dobrý základ pro kamarádství. Hodně lidí setrvává v dlouholetých kamarádstvích a vztazích, které jim již nic nepřináší. Jako by měli strach opustit minulost a jít dál.
V životě se přece vyvíjíme a to, co nám vyhovovalo před lety, nám nemusí vyhovovat dnes. Jde o to to vyslovit, i když víme, že druhého zraníme. Tehdy jsme upřímní vůči sobě i druhým. A možná, že časem se vztahy, které opustíme, opět obnoví. I to se může stát. Ten, kdo do našeho života patří, v něm zůstane. Dovolit si opustit kamarádství je v pořádku, tehdy můžete zjistit, jak to s ním opravdu je. Třeba si uvědomíte, že vám Jitka chybí a mohly byste se opět začít vídat, ale na jiné úrovni než dnes.
Eva Belešová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 20. dubna 2015. Anketa je uzavřena.
