Předsedkyně odvolacího senátu Monika Křikavová uvedla, že strážníci jsou součástí integrovaného záchranného systému. Pokud jde o pomoc umírajícímu člověku, jsou na ně kladeny větší nároky – ve srovnání s běžnými občany.
„Osobě v nebezpečí smrti neposkytli potřebnou pomoc, ač byli podle povahy svého zaměstnání povinni takovou pomoc poskytnout,“ připomněla, za co je dvojice stíhána.
Loni v květnu našel pejskař po šesté hodině ranní v parku v Praze 1 oběšeného muže. Nešlo o klasický případ viselce, muž měl kolem krku omotané lano upevněné na stromě a částí chodidel se dotýkal země.
Dvoučlenná hlídka městské policie přijela na místo v 6:29, v té době mohl být muž oběšený nejméně deset minut. Protože podle strážníků nejevil žádné známky života a nebylo jisté, zda na jeho smrti nemá podíl někdo další, začali zajišťovat místo činu. Oběšence přitom neodřízli, neověřili, zda žije, ani mu neposkytli první pomoc.
Udělali to až o osm minut později – po příjezdu druhé hlídky a rozhovoru s operátorkou záchranné služby. Pětatřicetiletého muže se pak podařilo pomocí defibrilátoru oživit. Sanitka ho odvezla do nemocnice. Žil ještě pět dnů, poté zemřel.
Strážníci uváděli na svou obhajobu, že nikdy nebyli na podobnou situaci vyškoleni. Viděli, že muž nedýchá a nejeví jiné známky života, domnívali se proto, že mu už není pomoci. Mimochodem, oba byli v práci dlouhodobě kladně hodnoceni. Jeden z nich byl navíc v minulosti třikrát oceněn za záchranu lidského života.
Smrt může konstatovat jen lékař
Podle soudu se nejednalo o případ, kdy by oběšený člověk visel na místě delší dobu (týdny, měsíce) a měl typické mrtvolné znaky. „Základní popis, jak je zachycen v dokumentaci, nesvědčí automaticky tomu, že vyhasly veškeré životní funkce. Jedinou osobou, která je podle českých zákonů oprávněna konstatovat smrt, je lékař,“ zdůraznila Křikavová.
Protože v projednávané věci, kterou lze i z pohledu laika vnímat jako hraniční, nebyl na místě žádný lékař konstatující úmrtí, měli podle soudu strážníci postupovat jediným správným způsobem – oběšence okamžitě odříznout a poskytnout mu první pomoc.
„Byť by to měl být marný pokus o záchranu života, musí mít přednost před zajišťováním místa případného trestného činu,“ uvedla soudkyně.
Její senát potvrdil oběma strážníkům za neposkytnutí pomoci peněžité tresty, každý z mužů má zaplatit 75 tisíc korun. Pravomocné odsouzení pro ně však má závažnější dohru – přišli o svou bezúhonnost a s ohledem na přísně nastavenou legislativu musí u městské policie skončit.
„Na lavici obžalovaných tady sedí dva muži, kteří dosud žili naprosto příkladným způsobem života. Věnovali se velmi náročné a nevděčné strážní službě. Jeden z nich tomu věnoval velkou část svého profesního života. Hodnocení obou jsou mimořádně kvalitní. Odvolací soud ale musí konstatovat, že nemůže nahrazovat tvrdost předpisů a musí jít po linii zákona,“ řekla Křikavová. Soud podle ní nemohl postupovat jinak.
Teoreticky by mohl upustit od potrestání – jde o takzvanou absoluci, výjimečný právní institut, kdy soud vysloví, že pachatel je vinen, ale neuloží mu žádný trest. Na takového člověka se pak hledí, jako by odsouzen nebyl. Vedle lítosti, kterou oba strážníci projevili, by se však zároveň museli k protiprávnímu jednání doznat. A to ani jeden z nich neudělal.
„Podmínkou je akceptace – ano, selhal jsem, naplnil jsem znaky přečinu, hluboce toho lituji a tak dále. V tomto ohledu jsme měli svázanou ruku. Musím říct, že tento senát už několikrát rozhodl v typově podobných situacích tímto způsobem. Upustil od uložení trestu právě v případě osob, které byly dlouholetými příslušníky – s vědomím toho, jak tvrdé podmínky nastavil nikoliv soud, ale náš zákonodárce, pokud jde o podmínku bezúhonnosti,“ vysvětlila Křikavová.
V okamžiku, kdy oba končící strážníci uhradí uložené peněžité tresty, budou považováni (s výjimkou bezpečnostních sborů) za netrestané. Budou mít čistý výpis z trestního rejstříku a mohou se bez problémů ucházet o jakoukoliv jinou práci. Oba také mají ještě možnost podat dovolání k Nejvyššímu soudu.
