Až do tátovy smrti bylo všechno, jak má být. Naši si žili spokojený život důchodců, celý život byli hodně spořiví a dokázali si celkem slušně našetřit.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Já byl jejich jediné dítě. Měl jsem hezké dětství, naši se mi dost věnovali. Neměli jsme téměř žádné příbuzné, naše rodina si žila víceméně pro sebe. Táta měl pár kamarádů z vojny, se kterými se čas od času sešel. Máma se občas stýkala s kolegyněmi z práce nebo se sousedkami.
Když ale odešli do důchodu, byli rodiče téměř pořád jen spolu. Měli hezké manželství, nepamatuji si, že by se někdy nějak víc hádali.
Svatba, dítě, rozchod
Učení ve škole mi docela šlo, vystudoval jsem a v pětadvaceti se od rodičů odstěhoval a osamostatnil se. Navíc jsem poznal fajn holku, kterou jsem si vzal. Asi tak tři roky po svatbě jsem dostal nabídku odjet pracovat do ciziny. S manželkou jsme prakticky nezaváhali, nabídka to byla opravdu zajímavá. Naši byli taky rádi, že jsem dostal takovou příležitost.
Asi po dvou letech v cizině se nám narodil syn. Naštěstí podmínky byly v zahraničí dobré a žena tak mohla se mnou být i s dítětem. Všechno by bylo tzv. zalité sluncem, kdyby se moje žena nezakoukala do jiného muže, cizince. Rozvedli jsme se a já najednou neměl stání tam zůstat. Zlomila mi srdce, jen představa, že budu bez syna, mě tam držela ještě dalších několik měsíců.
Smrt táty a nový život
Do toho všeho zemřel táta a máma zůstala na všechno sama. Dostal jsem dovolenou, pomohl jí s pohřbem a vypořádáním pozůstalosti. Byl jsem už pevně rozhodnutý se vrátit domů a začít nový život. Akorát jsem oslavil pětatřicet, bylo na čase se usadit.
Máma byla přesvědčená, že budu bydlet u ní, že se vrátím domů. Mně se ale nechtělo, vždyť jsem už dávno dospělý chlap, navíc mám i peníze, můžu si dovolit žít ve svém. Tak jsem si pro začátek našel malý byt k pronájmu. Brzy jsem sehnal i zajímavou práci, přeci jen zkušenosti z ciziny se mi dost hodily.
Mámu jsem často navštěvoval, měl jsem strach, jak se s tátovým odchodem vyrovná, ale kupodivu to celkem šlo. Pochopitelně prvních pár měsíců bylo krutých, ale naštěstí se hodně spřátelila se sousedkou v domě, která je také sama. Byl jsem rád, ale i tak jsem se jí snažil věnovat, jak jen to šlo. Se svou bývalou rodinou jsem byl v kontaktu jen přes Skype a e-maily. Exmanželka mi posílala fotky syna, občas jsem si s ním i popovídal, ale to bylo vše.
Nová známost a matčiny scény
Pak jsem si našel novou známost, byla rozvedená a měla malého syna. A také vlastní byt. Nastěhoval jsem se pro začátek k nim s tím, že časem koupím větší byt. Od té doby mi ale začalo trápení s mámou. Jak byla v pohodě, tak po nastěhování k nové přítelkyni se začala chovat naprosto šíleně. Vyčítala mi, že na ni nemám vůbec čas, že se raději starám o cizí dítě než o vlastní mámu. Odmítala se s nimi seznámit. Přitom moje přítelkyně i její syn o seznámení hodně stáli. Máma ale byla neoblomná.
Přitom já se k ní choval pořád stejně, rozhodně jsem nesnížil frekvenci svých návštěv. Jí to ale bylo málo. Dokázala mi volat i v noci, ať přijedu, že jí není dobře. Nebo že potřebuje nutně něco koupit, že je venku zima, mrzne a ona se bojí jít ven. Několikrát nám úplně zničila naše plány na víkend. Věděla, že třeba máme jet na výlet, ale pod nějakou záminkou mě donutila přijet za ní a bylo po výletě. Nebo vymyslela další fintu, třeba mi několikrát za sebou nezvedala telefon. Tak jsem se celý vyplašený za ní rozjel, ona v pohodě, co se děje, že mě nečekala. Když jsem jí ukázal plno nepřijatých hovorů, tak se jen divila, jak je to možné, že žádný telefon neslyšela.
Další rozchod a bydlení s mámou
Přítelkyně byla dlouho trpělivá a matčiny excesy omlouvala tím, že ji chápe, že prostě jen žárlí a že se to určitě brzy srovná. Jenže se nic nesrovnalo, naopak se matčiny scény stupňovaly. Už mě nepokrytě vydírala, dělala mi scény, že ji zanedbávám, že si přeju, aby umřela a tak podobně. Přítelkyně nevydržela a naznačila mi, abych se odstěhoval, že i na ni už je toho moc.
Tak jsem se odstěhoval, jenže jsem neměl kam jít, náš rozchod proběhl v hádce hodně rychle. Nezbylo mi nic jiného než jít na pár dní, než něco seženu, bydlet k mámě. Ona byla nadšená a spokojená. Bydlím pořád u ní, dělá scény, když naznačím, že bych chtěl žít sám. Nevím, co mám dělat. Na jednu stranu bych se nejradši sebral a zmizel na konec světa, na druhou stranu mi jí je líto.
Jindra
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Názor odbornice: Jste dospělý muž!
Vážený Jindro! Možná tušíte, ale přesto to vyslovím nahlas. Jste dospělý, téměř 40letý muž. Měl byste se tudíž osamostatnit a najít si vlastní bydlení. Na svolení ze strany mámy čekat nemusíte, je pouze na Vás, jak si zařídíte život.
Kontakt dospělých dětí s rodiči je fajn a přínosný pro obě strany. Některá životní období nepřinášejí téměř žádné starosti (zabezpečení, relativně zdraví a spolu dobře fungující rodiče v důchodovém věku), jiné, třeba když rodiče vážně onemocní, či jeden z nich zemře, jsou náročnější. Byl jste při své matce, když přišla o manžela. Stále jste zde pro ni, když by potřebovala pomoci. Neznamená to však, že s matkou musíte bydlet.
Pro Vás samotného je velmi důležité, abyste fungoval i ve sféře partnerského vztahu. Matka nemusí Vaši partnerku schvalovat a nebude-li o to stát, nemusejí se ani znát. Dobře fungující partnerský vztah potřebuje péči především ve formě společného času s partnerkou. O ten byste se, a už vůbec ne pravidelně, neměl nechat připravit. Podporujte matku, aby se stýkala s kamarádkami a i Vy sám se účastněte společných aktivit s lidmi mimo rodinu.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 20. února 2017. Anketa je uzavřena.
