Agáta je moje nejmladší dcerka. Narodila se s dvanáctiletým a desetiletým odstupem od svých starších bratrů, a vyrůstala tedy tak trochu jako jedináček. Kluci se o ni tedy hezky starali a hráli si s ní, někdy bych řekla, že ji až rozmazlovali, ale přece jen jsou to kluci a ona pro ně byla malá princezna, pro kterou se nehodilo, aby se s nimi honila venku a lezla na stromy. Trávila se mnou hodně času a měla moji pozornost, stejně jako manželovu a kluků. Vlastně vím, že jsem si ji tak trochu rozmazlila, protože jsem věděla, že je to už jistě moje poslední dítě a chtěla jsem si užít maminkovskou roli.
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat.  |
Oba starší synové s námi teď již nebydlí, jeden studuje na vysoké škole v jiném městě a druhý si našel práci a žije s přítelkyní. Jsem na ně na oba moc pyšná, protože jsou samostatní a praktičtí, v životě se rozhodně neztratí. Jenže poslední dobou si uvědomuji, že o Agátě se to bohužel říct nedá. Spolu s pubertálními emocionálními výlevy, které jsou teď v jejích šestnácti letech stále častější, si uvědomuji, že dcera myslí v první řadě jen sama na sebe a ostatní jsou až někde hodně daleko. Nikdy mi s ničím sama od sebe nepomůže, pokud ji k tomu vyloženě nedonutím. Není ani příliš pozorná k bratrům - mrzelo je třeba, že je nikdy nepozve na svou oslavu narozenin (domácí oslavu nechce, dělá si ji s kamarády), ale vždycky za nimi dojde v den narozenin „na kafe”, aby jí mohli dát dárky. Když jsem jí to vyčetla, vůbec nechápala, v čem je problém.
Rozhodla jsem se tedy učinit doma radikální řez a přestat dělat Agátě servis s vařením, úklidem a praním, ale nevím, jestli je to dost. Jak ji mám přimět k tomu, aby se trochu víc zajímala o ostatní a jejich pocity? Když mluví, je to jen samé já, já, já, jako by neměla vůbec žádnou empatii. My ostatní se přitom snažíme být vždycky pozorní k potřebám a přáním druhých.
Berenika
Odpověď odborníka:
Dobrý den, Bereniko. Z vašeho dotazu je zřejmé, že máte poměrně jasno v tom, jak se „sobeckost“ vaší dcery Agáty vyvinula. A nejspíš máte z větší části i pravdu. Okolnosti, které popisujete, do sebe velmi dobře zapadají. Píšete o pořadí sourozenců, starších bratrech, své maminkovské roli, kterou jste si chtěla užít, a také, že jste dceru tak trochu rozmazlila. Dal bych si pozor v otázce hledání viníků. Pozorovat projevy dcery, které vyhodnocujete jako sobeckost, může být pro rodiče velmi znejisťující a mohou u toho vyvstávat pocity viny. Neměla jsem ji vychovávat jinak? Neměla jsem to dělat lépe? Jsem vůbec dobrý rodič?
Takové otázky mohou být skutečně ohrožující. A čtení příruček o tom, jak vypadá správná výchova, může tuto nejistotu ještě prohloubit. Rodič však zpravidla jedná podle potřeb dítěte, není tedy pouze hybatelem, ale jeho reakce se utvářejí v konkrétní rodinné situaci. To co se může při pohledu do minulosti zdát nefunkční, mělo pravděpodobně ve své době důležitou funkci. Může to do určité míry platit i o rozmazlování, které v sobě také obsahuje třeba pozornost k dítěti, vyjadřování lásky atd. Že každý extrém je škodlivý, je asi obecně platná fráze, avšak právě v té obecnosti je problém. Nijak totiž neřeší konkrétní případ.
Mgr. Lukáš Legner, psycholog
Podporuji vás tedy v tom, abyste se příliš neobracela do minulosti, ale řešila situaci tady a teď. Agáta je ve věku, kdy je určitá sebestřednost běžná. Pro vás je to ale za hranicí přijatelnosti. Problém rozmazlenost–sobeckost dcery „tady a teď“ pociťujete a řešíte, což je správně, jak jinak. Přistoupila jste k různým omezením. Ta mohou někdy dobře fungovat, jindy mohou naprosto selhat, ač je nastavování pravidel stokrát vychvalované. Hodně záleží na tom, abyste situaci nastavila tak, aby změnám dcera rozuměla. Aby věděla, za co přesně jí najednou neposkytujete ten servis jako dříve, nebo proč jí ho poskytujete. Vyhněte se při hovoru soudům o tom, jaká je a není jako člověk – v šestnácti letech beztak ještě sama hledá, zkouší někým být. Naproti tomu se jasně vyjadřujte k chování, pojmenovávejte, co vás mrzí, co vás štve, a co vás naopak potěší. Hovořit o sobě bývá dobrá cesta. Ne tedy: „Ty jsi hrozný sobec, jak se můžeš takhle k bratrům chovat?!“, ale „Mrzí mě, když bratry na svou oslavu nepozveš, ale v den svého svátku se u nich zastavíš a necháš si popřát. Vypadá to pak, jako by ti na nich nezáleželo.“ No, ale to také není nejlepší cesta.
A tím se dostávám k další, jak doufám pro vás velmi osvobozující myšlence: Nejste na to sama. Bratři sami by měli své sestře říci, když je něco mrzí nebo štve. A nejen bratři. Sobeckost je dost viditelná vlastnost, pokud ji dcera má. Dříve či později ji na nevhodné způsoby musí upozornit především vrstevníci. Právě ti jsou v jejím věku nejdůležitější pro utváření hodnot, názorů a chování. Vy jste většinu své práce už odvedla. A tak jí můžete přát, aby potkala upřímné kamarády, kteří jí nebudou lichotit jen kvůli jejímu vzhledu nebo dobrým známkám. Zkrátka bude sbírat životní zkušenosti.
Ale na druhou stranu místo pouhého přání štěstí můžete trávení času dcery s kamarády ještě v tomto věku ovlivnit. Leckterý rodič, ne-li každý, mluví dětem do toho, s kým se stýkají a za jakých podmínek. I to může být cesta. Někdy vyžaduje překonání negativního pocitu z rodičovských vět, které jsme sami jako děti slýchávali. Jsme opět u nastavování pravidel a to je někdy i výzva. Trochu se opakuji, když říkám, že hodně záleží na tom, aby pravidla dospívající chápal, aby byla jasná a konkrétní. Zařídit se to dá, ale někdy to vyžaduje i dobrou přípravu a hodně komunikace. Když se to nedaří, je možné využít k řešení patové situace rodinnou terapii.
Moje otázka je, jakou roli hraje ve vaší rodinné situaci manžel, kterého zmiňujete jen jednou, což dává prostor maximálně pro spekulace. A tak ani nemohu s jistotou říci, zda tento problém máte řešit společně. Pokud je to jen trochu možné, bývá to užitečné či přímo ideální, a to mnohdy i v případě oddělených domácností.
Přeji vám hodně zdaru.
Lukáš Legner, psycholog centra Modré dveře
