„Ve flamencu jsou nejdůležitější emoce. Musíte se vcítit do hudby a umět se s tancem propojit, nejlépe přes svoji osobní zkušenost. Ať už radostnou, nebo nešťastnou. Je to těžké, ale když se to povede a divák to cítí, je to nádherné,“ říká profesionální tanečnice a lektorka flamenca Petra Pšenicová. Jak se jí tančilo společně s koněm a proč se dnes věnuje převážně učení?
Jaké byly vaše taneční začátky? Tancovat jsem začala v devíti letech v Ostravě. S mojí nejlepší kamarádkou Petrou jsme se přihlásily na konkurz taneční školy latinskoamerických tanců, ale nedostala jsem se. Kamarádka ano a poradila mi, ať jdu s ní na trénink za čtrnáct dnů. Pamatuji se, jak mě moje úžasná první trenérka Lenka Buroňová připsala na seznam asi dvaceti dětí. A tato chvíle ovlivnila prakticky celý můj život. S rodiči jsme se poté přestěhovali do Olomouce, kde jsem se začala se svým tanečním partnerem věnovat deseti tancům. S tanečním klubem Proxima Olomouc jsme byli mnohonásobní mistři republiky ve formacích standardních tanců a umístili se také na čtvrtém místě na mistrovství světa v Berlíně.
Se soutěžním tancem jste skončila ve čtyřiadvaceti. Proč? V osmnácti letech jsme se s mým tanečním partnerem rozdělili a od té doby jsem už nenašla takového, který by mi tolik seděl. Začala jsem také učit děti a získala trochu jinou životní náplň. A v neposlední řadě mi nevyhovovalo hodnocení rozhodčích na soutěžích, které bylo rok od roku subjektivnější. Jednoho dne jsem zkrátka přišla na trénink a řekla, že končím.
V životě mám spoustu krásných zážitků, ale energie, kterou jsme vytvořili při tanci s koněm, patří určitě k těm nejsilnějším. Bylo neuvěřitelné sledovat, jak cítil hudbu a rytmus.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
