Jsme pěstounská rodina z Medlešic u Chrudimi. Já se jmenuji Miloslava Odvářková, je mi 53 let, jsem rozvedená a mám 4 děti.
Pomůže každé kliknutíOnaDnes.cz ve spolupráci s Nadací Terezy Maxové dětem a generálním partnerem ŠKODA AUTO připravila speciální projekt TERIBEAR jede domů, jehož cílem je podpořit vybranou pěstounskou rodinu. Každý čtvrtek přineseme jeden z celkem devíti příběhů pěstounských rodin. Jedna z nich dostane auto a vy svými hlasy rozhodnete, která to bude. Rodina, která získá v závěrečném hlasování (od 22. 11. - 2. 12) nejvíc vašich hlasů, získá vůz značky ŠKODA Citigo a auto převezme na vánočním Jarmarku OnaDnes.cz 7. 12. 2013. Pokud byste chtěli Miloslavě Odvářkové pomoct rovnou libovolnou částkou, můžete prostřednictvím veřejné sbírky Nadace Terezy Maxové dětem na číslo 2102710424/2700, variabilní symbol 05. |
Tři dcery jsou moje biologické, 31, 28 a 14 let. Obě starší již žijí nějakou dobu samostatně, nejstarší bydlí a pracuje jako učitelka v Praze. Nejmladší čtrnáctiletá se jmenuje Veronika a chodí do 9. třídy.
V srpnu 2007 jsem si vzala do pěstounské péče téměř šestiletou Veroniku, kterou jsem s jejím souhlasem pro nás pojmenovala Vendulka, aby se obě stejná jména nepletla. Takže jsem získala dceru čtvrtou.
U holčičky posléze odborníci (psycholog, psychiatr, neurolog) konstatovali, že je to dítě těžce postižené, na dolní hranici střední mentální retardace. Závěr zněl, že se nikdy nenaučí číst a psát. Rovněž má po dětské mozkové obrně zkrácené Achillovy šlachy a většinou chodí po špičkách, což se snažíme napravovat cvičením a rehabilitacemi. Zdravotní stav Vendulky zapříčinil, že jsem opustila milovanou práci učitelky mateřské školky a zůstala doma, abych měla na Vendy více času.
V roce 2008 jsem si vzala k sobě moji tehdy devětasedmdesátiletou matku, jejíž stav se po mozkových příhodách zhoršil po psychické i fyzické stránce natolik, že se již o sebe nedokázala postarat. V současné době ještě trochu chodí, pokud ji vodíme, ale stařecká demence se neúprosně zhoršuje. Vyžaduje tedy celodenní péči.
Poté, co k nám tedy přibyla ještě babička, přestal nám byt 3+1 stačit, prodala jsem jej i matčin domek a přestěhovaly jsme se do koupeného rodinného domu v Medlešicích, což je vesnice nedaleko Chrudimi.
V roce 2009 začala Vendulka navštěvovat Speciální základní školu v Chrudimi, kam ji denně vozím a zase po vyučování odvážím domů. Je nyní v 5. třídě. V minulém školním roce konečně pochopila systém čtení, takže již umíme 15 písmen, také píše. S počítáním je to horší, ale snad zvládneme alespoň nějaké základy.
Znamená to každodenní procvičování, každou stránku, určenou k procvičování čtení, čteme i čtyřikrát, každé další písmenko je těžce vydřené, trvá poměrně dlouho, než si je Vendulka zapamatuje. Postupujeme velmi pomalu, ale stále pokračujeme.
Biologičtí rodiče i prarodiče Vendulky jsou negramotní, proto je pro mě každý její pokrok velkou radostí a odměnou. Ve škole druhým rokem navštěvuje dramatický kroužek, procvičuje si tak řeč i paměť, vystupovala i v divadle. V tomto školním roce bych chtěla Vendulce přidat ještě kroužek Bubínky. V tomto roce se rovněž naučila jezdit na kole a velmi ji to baví.
Verča i Vendy mají stejně jako já rády zvířata, doma máme psy, kočky, morčata, teddy králíčka, želvu, křečka. Vendulka se sama stará o své štěně, kočičku, morče a křečka. Občas poskytneme dočasný domov nějakému opuštěnému či handicapovanému zvířátku, než mu najdeme nový domov či jej uzdravené pustíme zpět do přírody. Vystřídali se tak u nás opuštěné kočky, holub, hrdličky, ježci.
S děvčaty navštěvujeme nejrůznější akce, jezdíme do Chrudimi a do Pardubic do kina, do divadla, do muzea i na výstavy apod. Zvláště Vendulku se snažím brát úplně všude, aby poznávala vše kolem sebe, měla spoustu podnětů a co možná nejvíce se rozvíjela. Miluje hudbu, má výborný hudební sluch a paměť na melodie, takže občas jedeme i do Prahy na nějaký muzikál. Pouští si ráda CD, je radost slyšet ji pak prozpěvovat melodie z Jesus Christ Superstar či z Noci na Karlštejně. Jezdíme také na hrady, zámky, do zoo, nyní se chystáme do Punkevních jeskyní a do brněnského Anthroposu.
Ke všem těmto našim výletům, do školy, na kroužky, k lékařům, ale i na nákupy, potřebujeme dopravu autem. Před dvěma roky nám dojezdila naše stará, dobrá Felicia Combi 1.9 D, na kterou ráda vzpomínám. Vešli se tam totiž s námi i naši pejsci, kteří nás většinou všude doprovázejí, a také nebyl problém vyrazit na dovolenou do kempu pod stan, třeba i na Balaton. Jelikož auto nutně denně potřebuji, narychlo jsem koupila asi 25 let starý Peugeot 306. Během jednoho a půl roku jsem však za opravy dala přes 25 000 Kč a auto nás přesto nezadržitelně opouští. Dílo zkázy dovršil na jaře řidič náklaďáku, který nás před železničním přejezdem přehlédl a dvakrát po sobě nás zezadu "načechral". Na nové auto nemáme, čekají nás ještě opravy na domě a nutná výměna kotle a topení.
Proto mě velmi oslovila a nadchla naděje, že by naše rodina mohla auto získat. Opravdu by nám to velmi pomohlo. Takže budeme doufat a věřit, že právě na nás se usměje štěstí.