Jak se z fotbalisty stane spisovatel?
Podle mě získal každý z nás svůj jedinečný úžasný dar a až nyní v současné době jsem tím, kým jsem chtěl být vždycky. Jenže životem nás vedou rodiče. Postaví nás do nějakých kolejí a náš život se jimi ubírá. Moji rodiče byli sportovně zaměřeni, takže ta volba byla jasná a já jsem část života kopíroval ten jejich. Dá se říct, že Michal byl spisovatel od narození, ale pak dělal fotbalistu, než našel cestu sám k sobě, když to takhle zjednodušeně řeknu.
Jaké úsilí dá člověku vykolejit takový předurčený vlak, aby se stal tím, kým chce být?
Pro změnu jsem se rozhodl po nějakých životních událostech: dluhy, úrazy, nemoci. Všechno se zhoršilo. Jako když si člověk dělá detox těla, a to začne vyplavovat to, co tam nepatří. Moje mysl začala vyplavovat převzaté stereotypy – třeba proč se bojím riskovat a přitom mám dar zkoušet věci, které nikdo jiný nezkouší? Bylo to náročné, bylo to o odvaze. Asi jako bungee jumping bez gumy, protože když se rozhodnete opustit myšlenková schémata své rodiny, nemáte žádnou jistotu, že to dobře dopadne.
Vaše nejnovější kniha se jmenuje Vesmírná zná-most, proč ta pomlčka?
Každý z nás jsme mostem sami k sobě a teprve, když známe sami sebe, pak můžeme dát druhým ze sebe to nejlepší. Takže je to most sám k sobě, potom k nejbližším. Název mi připadá zajímavý, vyjadřuje upoutání se k životu, jaký chci žít.
Čím byste řekl, že si lidé nevědomě nejvíc ubližují?
Těch témat je víc, ale hlavně si nevěří, protože jsou od malička neustále na něco upozorňováni. Třeba: jestli ti nevezmeš tu čepici, tak budeš nemocný. Ale přeci nikdo z nás nemá v plánu si nevzít čepici a být nemocný. Nebo jsem byl v zoologické zahradě a přede mnou byla rodina s malou holčičkou. „Neběhej, nebo spadneš!“ upozorňovali ji, a co se stalo za tři vteřiny? To dítě spadlo. Než maminka promluvila, dítě bylo v hladině alfa – to znamená, že se stává součástí děje. Když se ozval hlas, dítě vytrhl z prožitku a ono spadne. Takových věcí je spousta.
Dítě se snaží zalíbit rodičům.
A odtud pak pramení, že neznáme sami sebe a máme nízké sebevědomí a strach zkoušet neznámé věci. Když totiž malé dítě nedělá to, co si v dobré víře přejí jeho rodiče, začne o sobě pochybovat a získá o sobě takzvané přesvědčení. Říkám, že je to jeho neviditelný parfém, který je z nás cítit a přitahuj osoby, které nám naše přesvědčení potvrzují. Těch schémat, kterým my věříme, ale nejsou naše, je spoustu.
Vy se věnujete osobnímu rozvoji, s čím a kdo vás v současné době nejčastěji kontaktuje?
Z devadesáti procent jsou to ženy, které trápí partnerské vztahy. Zrcadlí se v nich ženy nespokojené samy se sebou. Potřebují si popovídat, sdílet emoce. Do kaváren se nemůže a po telefonu to není osobní. Muž je primárně biologicky nastaven tak, že když má nějaký problém, tak si sedne někam do ústraní a je ticho. Takzvaně sedí na skále, přemýšlí si a hledá to řešení, jak by zabezpečil rodinu. Pokud se o něm začne pochybovat, jde takzvaně do jiné životní situace, kde je jiná žena, která té předchozí třeba nesahá ani po kotníky, ale dává mu šanci, aby pro ni on byl ten, kdo najde obživu, ten kdo jí dá to rámě.
Pro lidi je jednodušší se dál trápit, než si krizi přiznat, říká psycholog |
Vy jste říkal, že z devadesáti procent ženy. Tak s čím přicházejí muži?
Muži, kteří se na mě obrátí, jsou buď víc emocionálně založení než klasicky racionální, anebo to mají padesát na padesát. Část jejich emocí hledá odpovědi: proč jsem citlivej a okolí to neakceptuje? Archetyp muže je totiž v některých lidech nastaven tak, že je to přeci „ten borec“, „macho“, co uloví mamuta – respektive dnes jezdí v kvalitním autě, má konto, kariéru. Ale můj klient tyhle sociální představy nenaplňuje a začne o sobě pochybovat. I já pochyboval. Když mi bylo třiadvacet let a hrál jsem poslední ligový zápas, neumím si představit, že bych přišel do šatny, kde sedělo těch dvacet borců, a řekl: víte, já mám teď emocionální problém a já bych si tady s vámi o tom chtěl popovídat. Asi by si začali klepat na čelo, možná jeden, který by byl na stejné vlně, by to chápal, ale nic by neřekl. Takový muž může například psát knížky, nebo má třeba obrovský dar dělat masáže, nebo být psycholog, který se dokáže vcítit do emocí žen…
Podstata je v přijetí vlastních emocí, protože neprožitá emoce v těle zůstává. Přirovnávám to k pokusu se lvem, který chytal svoji kořist, a těsně předtím, než ji chytil, tak ho uspali střelou. Lev se po čtyřech hodinách probouzí, kořist je samozřejmě pryč, ale jeho podvědomé nastavení lovce ho donutilo se rozběhnout do prázdna. Je to fascinující: co jsme si třeba v dětství nedoprožili, řeší kupříkladu muž pak v dospělosti velkým autem nebo tučným kontem. Žena zas jinak, například milencem, který ji pochválí a obejme, což neudělal její otec, když byla malá a ona o sobě začala pochybovat.
Michale, co vás nejvíc vnitřně trápilo v době vaší fotbalové kariéry?
Sebevědomí. Já říkám, kdybych měl tu hlavu postavenou jinak, nastavenou, tak se dá říci, že bych možná dosáhl jiných met. Dám příklad. Hrál jsem ve výběrech sedmnáct, osmnáct let s Tomášem Ujfalušim, a co se týče nějakých těch fotbalových dovedností, byli jsme na tom plus mínus stejně. Ale rozhoduje nakonec hlava. Když se mi v zápase něco nepovedlo, začal jsem o sobě pochybovat, protože jsem o sobě v životě pochyboval obecně. Například pokažená přihrávka: Aha, takže já nejsem dost dobrej. A už jsem si třeba netroufl se stejným sebevědomím jít do stejné akce. V momentě, kdy začnete pochybovat, obavy se naplní, a takhle je to vlastně ve všech schématech v životě.
Na co dokážete každému člověku stoprocentně odpovědět a vyřešit jeho problém?
Pomůžu odhalovat jeho podvědomé programy chování, které do sebe „nahráváme“ přibližně do šesti až sedmi let našeho věku. Dám příklad: malé dítě se dívá na televizi, pustí si třeba pohádku s Krtečkem a ono se stává součástí toho děje. Jenže třeba maminka už velí, že je na čase uklidit hračky, protože se má potom někam jít. Maminka mluví, ale dítě ji nevnímá, a tak mění intonaci i výrazy. Řekne třeba: copak mě neslyšíš? Ty jsi úplně hluchej! No a to malé dítě, jak je v hladině alfa si o sobě skutečně začne myslet, že je hluché. To jsou fenomenální spojitosti.
Díky rozborům z dat narození klienta a jeho rodičů každému odpovím, jaké podvědomé programy chování převzal od tatínka a od maminky. Dokážu také poradit, jak nechtěná schémata změnit a ptám, co ten člověk v životě je a co chce?
Co si díky vaším knihám v sobě dokážeme vyřešit? Je to vůbec možné, nebo to slouží spíše jen k zamyšlení?
Nevím, jestli to bude pro čtenáře uvěřitelné, ale když se podívám na datum narození, tak jsem třeba schopen říct příčinu té nemoci, na kterou ten člověk dosud třeba neměl odpověď. Třeba problémy se žaludkem, střevy, úzkosti, deprese, migrény. Ten člověk obejde mnoho doktorů specialistů, je vyšetřen mnoha přístroji, ale nikdo mu neřekne, proč se mu to děje. Mnoho lidí se snaží rychle uzdravit, ale nepochopí příčinu nemoci.
První emoce nastavují mozek a ovlivní dítěti život, říká vědkyně |
Co vy osobně děláte pro to, abyste se z dnešní doby nezbláznil?
Snažím se nesledovat zpravodajství, protože není rozdíl mezi tím, jestli si dám zkažený hamburger a mezi tím, jestli do sebe dostávám emoci, která se mnou nerezonuje. Každý v životě něčemu věříme a máme na to stoprocentní právo, takže já jsem se rozhodl že toto nepouštím do svého života. Samozřejmě sportuji. Kdybych neměl sport, tělo by nebylo dost okysličováno a nečistilo se od splodin. Snažím se o přísun vitamínů, včetně déčka ze slunce, a obklopuji se lidmi, kteří jsou příjemní a mají pozitivní energii.
Žena velmi pozitivní si jde popovídat s ženou, která má v životě nějaký problém. Ta žena se vypovídá a za dvě hodiny píše kamarádce, jak to bylo skvělý. Ta, co byla pozitivní, sedí doma a říká si: Ty jo, tak ta mi dala! Takže i toto je velmi důležité: setkávat se s lidmi, kteří mi jsou blízcí a kteří jsou pozitivně naladění. Protože skutečně není rozdíl mezi emocionální a fyzickou zátěží. Jenom jsme to přestali vnímat.
