Martin Šonka
|
Snil jste jako malý kluk o pilotování letadel?
Ano, snil. Hrál jsem si s letadýlkama, pak jsem je začal lepit a nakonec jsem skládal i létající modely. To mi vydrželo do sedmnácti, kdy jsem poprvé vyzkoušel, jaké to je letět letadlem v Aeroklubu Tábor.
A jaké to bylo?
Byl to naprosto úžasný zážitek, který překonal všechno, co jsem zažil. Od té doby jsem chtěl jenom létat.
Co na to říkali rodiče? Přeci jenom to není zrovna bezpečný koníček…
Táta je velký fanda do létání, takže ten mě podporoval. Máma taky, ta jenom řekla, že když se zabiju, ať nechodím domů. Takže rodiče mi naštěstí nic nezakazovali, ono by to stejně asi k ničemu nebylo.
Takže maminka doma neseděla nervózně, když jste byl ve vzduchu?
To nevím. Nic neříkala, tak asi ne. Ona byla zvyklá, že jsem hodně sportoval a chodil jsem domů pomlácený z tréninků, takže to brala docela dobře.
Létání je finančně náročné, mohl jste si to jako student dovolit?
V sedmnácti jsem šel do aeroklubu a začal jsem se s nimi bavit o létání. Pro mě jako pro chudého studenta byly nejdostupnější kluzáky. Domluvili jsme se, že přes zimu musím absolvovat všechny praktické kurzy o aerodynamice, meteorologii a pak že další sezonu můžu začít létat. Jenže bylo léto a já jsem chtěl létat hned. A nejrychlejší příprava byla na skákání s padákem. Prošel jsem asi týdenním kurzem a začal jsem skákat s padákem. Byla to vlastně taková náhražka, abych se vůbec dostal do vzduchu, zatímco jsem studoval teorii, abych mohl začít létat sám.
Proč jste se rozhodl dát k armádě?
Od mala se mi líbily stíhačky, tak jsem se přihlásil do Brna na Vojenskou akademii a naštěstí jsem se tam dostal. Byly tam zkoušky z matiky, fyziky, angličtiny a tělesné výchovy, člověk musí být v perfektní kondici a zcela zdravý. Na zdravotních zkouškách vypadlo poměrně dost lidí. Měl jsem tam kamaráda, který celý život sportoval, byl zdravý, ale měl špatné výsledky na EEG. Tím pádem to pro něj skončilo, s tím se prostě nedá nic dělat.
Byla vojenská škola velký dril?
První dva roky se k létání člověk nedostane, to jsou samé technické předměty. Těšil jsem se třeba na předmět Letecké přístroje, a nakonec se z toho vyklubalo počítání rovnic v souvislosti s výškoměry, do letadla jsme se ani nepodívali. To přišlo až ve třeťáku. Do té doby jsem lítal jenom na větroních, na škole jsme začali nejdřív na malém motorovém Z-142 s vrtulí vpředu. Pak nás rozdělili podle předpokladů na vrtulníky, dopravní letadla a já jsem měl štěstí a vybrali mě na ty vysněné stíhačky. No a ve čtvrtém ročníku nás pustili na první proudový typ letadla L-29 Delfín, je to poměrně zastaralé, dneska už to ani nelétá. Ale poprvé jsem se dostal do rychlostí kolem šesti a sedmi set kilometrů v hodině.
Neuvažoval jste nad prací v civilním sektoru?
Vojenským pilotem nemůže být člověk do důchodu jako v civilním sektoru. Ale zatím nad tím neuvažuju, protože mě to vojenské létání mnohem víc naplňuje. Nebaví mě lítat rovně, nedejbože na autopilota. Rád se pouštím hlavou dolů a letadlo opravdu řídím.
To by turisté po cestě na dovolenou moc neocenili…
Málokdo to ocení (smích).
Ocení to ale na závodech letecké akrobacie. Kdy jste se jí začal věnovat?
Už na větroních. Ke složení zkoušky musíte umět vybrat vývrtku, kdybyste se do ní náhodou dostali. Mně se to moc líbilo a začal jsem ukecávat instruktory, aby mi předváděli víc a víc triků. Pak jsem se i hlásil na závody a s tím jsem pokračoval i v motorové akrobacii. No a docela mi to šlo, protože mi jednoho dne zavolal trenér, že mají místo v české reprezentaci. Samozřejmě jsem měl zájem. A tam jsem se dostal k akrobatickým letadlům, která zvládají přetížení 10G, vlastně jsou nerozlomitelná. U těchto strojů je limitním prvkem člověk a jeho schopnosti, protože to letadlo zvládne cokoliv.
Nebál jste se někdy? Nebo v tu chvíli na to nejsou myšlenky?
Když letím, tak už u mě nepracuje adrenalin. Létám už dlouho a postupně piluji jednotlivé prvky, aby byly přesnější a dokonalejší. Určité vzrušení z letu tam je, ale nepramení z toho, že nevím, jestli ten manévr vyberu nebo ne. Ty prvky se učíme postupně a samozřejmě tam je prostor na to, že se něco možná nepovede. Až když je dobře natrénovano, tak se může předvádět nízko nad zemí. Naše kategorie se létá maximálně ve sto metrech výšky, při airshow ještě níž. A rychlost je kolem čtyř set kilometrů v hodině. Takže při té rychlosti je to vteřina do země, tam už s tím moc nenaděláte. Proto je tak důležitá údržba letadla a poctivý trénink.
Viděl jste leteckou havárii?
Pár nehod jsem viděl a samozřejmě vás to nutí nad tím přemýšlet. Při létání je 95 % chyb v lidském faktoru. Závodím od roku 2005 a několik lidí, co jsem znal, už tu s námi není. V roce 2009 jsem viděl, jak se zabila v Silverstonu americká pilotka, byla to závada na letadle a jí se nepodařilo vyskočit. Piloti se o těchto situacích baví, přemýšlí o nich a snaží se poučit ze zážitků a chyb jiných. Může to být jediná, ale fatální chyba.
Jak vypadá den akrobatického pilota?
Den dopředu si připravím, co bych chtěl trénovat. Je vždycky lepší, když na vás kouká někdo ze země, protože víc vidí chyby, než já z kabiny. Když je dobré počasí, tak vytáhnu letadlo z hangáru a připravím ho k letu. Hodinu před letem si tzv. "nachodím" trasu na zemi. Vypadá to dost komicky, protože mám přivřené oči a představuji si, že jsem v letadle, chodím po zemi a máchám rukama. Pak se rozcvičím a letím. Samotný let trvá patnáct až dvacet minut, je ale hodně fyzicky náročný, připadám si pak jako bych přeházel metrák uhlí. Trenér mi mezitím do rádia a pak i při přistání řekne, co bylo špatně a co je potřeba zlepšit. Já nad tím pak aspoň tři hodiny přemýšlím, protože tělo je z mnoha přemetů a přetížení "rozvrkočené" a unavené. V tu chvíli nemá smysl znova létat, protože by to nebyl žádný přínos. Takže takhle se dají stihnout tak tři až čtyři lety denně. Večer jsem tak unavený, že si dám jedno pivo a usnu, ještě než ho dopiju. Akrobatické létání je velká zátěž na organismus, neustálé přelévání krve, přetížení, vestibulární systém dostává hodně zabrat, člověk proto musí hodně odpočívat, aby se nepřetížil a nepoškodil si zdraví. Akrobaté si mohou přetrénovaním přetížit vestibulární systém, pak se jim neustále motá hlava a s létáním musí přestat. V tomto ohledu jsem proto opatrný a snažím se na to při tréninku myslet.
Máte na to u reprezentace doktora?
Nemáme, protože to by bylo hodně drahé. Akrobacie není nijak masový sport a nemá ani velké sponzory. Takže je to na nás samotných, koho si seženeme.
Máte v týmu ženy?
V našem týmu nejsou. V zahraničí jsou ale některé naprosto skvělé, třeba Ruska Světlana Kapanina a dvě Francouzsky. Ty jsou na takové úrovni, že závodí v kategorii s muži a umisťují se na dobrých pozicích. V Čechách taky létá několik žen, ale létají jiné kategorie, než tu nejvyšší.
Jsou ženy v akrobacii omezené menší fyzickou silou oproti mužům?
Je to velmi fyzicky náročné. Například Světlana Kapanina řídí celou dobu letu oběma rukama, zatímco muži to odřídí jednou. A to je pro ni samozřejmě hendikep. A přetížení až 10G je obrovský zápřah pro organismus, někdy to až vyloženě bolí. Holky pak mívají tendence netahat to tolik, celý ten let se stává takový ladnější a plynulejší, ale nedostávají za to tolik bodů.
Dá se nějak trénovat na to, aby se vám nedělalo zle? Nebo to tak je od narození?
Mně se asi do osmi let dělalo špatně i v autobuse. Když jsme v mých pěti letech jeli autem do Bulharska, bylo to utrpení, protože mi museli každou chvíli stavět. Ale pak mě to najednou samo od sebe přešlo. Dá se na to trochu zvyknout, to je vidět u pilotů, co mají zimní přestávku. Když celou zimu nelétají, tak se jim pak stane, že jim let neudělá úplně dobře. Takže nejdřív dělají kratší lety a za chvíli se do toho zase dostanou a zvyknou si. Ale pokud je vám šatně i na řetízkáči, tak to asi nebude pro vás. Nebo může být, ale budete při tom hrozně trpět.
