Původní profesí jste pedagožka. Přemýšlela jste někdy, jak by asi vypadal váš život, kdybyste nedala přednost zpěvu?
Obor, který jsem vystudovala na Filozofické fakultě v Olomouci, jsem sice neučila, ale vyučovala jsem dva roky interpretaci na popovém oddělení Pražské konzervatoře. Moc mě to bavilo a do budoucna nevylučuji návrat. Nicméně musím říct, že mě moje profese naplňuje a cítím se svobodněji než by tomu asi bylo v krásném, ale v jistém ohledu seriózním a zodpovědném povolání učitelky. Mám za to, že jsem se v mládí rozhodla správně.
A když dnes sledujete třeba generaci svého šestnáctiletého syna, nelitujete tak trochu dnešní pedagogy?
Artur chodil vždy do škol, kde se hodně dbalo i na chování a charakter a kde byli žáci hodnoceni i podle toho, jak jsou například všímaví, zda dokážou pomoct kamarádovi, umí potlačit ego… I na gymnáziu Duhovka, které navštěvuje teď, panuje sice určitá volnost a vše je k diskuzi, ale musí to být vždy řečeno s citem, slušně a ohleduplně. Vůbec si neumím představit, že by se tam děti chovaly k učitelům nějak nepatřičně. Ale samozřejmě vím, že se to mnohde děje a svobodu si bohužel často dospělí i děti vysvětlují tak, že si mohou dělat kdykoliv cokoliv, i na úkor druhého. Musím proto uznat, že to učitelé dnes nemají vůbec lehké, a tomu, že stávkují, se také vůbec nedivím. Pro svou práci musí vystudovat vysokou školu, stále se dovzdělávat, aby měli svým studentům co předávat, a za to nejsou adekvátně ohodnoceni. Ale nejsou sami, zdravotní sestry a lékaři jsou na tom stejně.
Už víc než dvacet pět let jste muzikálovou stálicí. Proč jsou podle vás muzikály tak oblíbené?
Domnívám se, že muzikálový boom, který jsem zažila v devadesátých letech, již opadnul a soukromé produkce to s financemi nemají vůbec jednoduché. Zájem o tento žánr ale trvá, vyrostla také nová generace muzikálových herců a zpěváků i s pohybovou výbavou a muzikály jsou oblíbené asi i proto, že cílem je diváka pobavit, uvolnit a představení jsou většinou rodinná. Sama také sleduji, co nového vzniká, a ráda chodím koukat na své kolegy. Muzikál mi přirostl k srdci.
Je těžší odehrát muzikálové vystoupení, nebo sólový koncert? Jste raději „kolečkem v systému“, nebo sólistkou?
Nevím, jestli na to dokážu odpovědět. V letošním roce jsem si dopřála koncertní program Muzikál – moje láska s živým orchestrem, kde sama zpívám asi osmnáct písní a také duety s hosty. Je to vlastně „kláda“, jak se říká. V divadle při muzikálovém představení mám zase jiné úkoly a má postava tam nemá přirozeně tolik hudebního prostoru. Obojí mě ovšem velmi baví a je skvělé, že si mohu dopřát obojí. Střídám ta prostředí a z jednoho se těším na druhé.
A co vaše Vánoce? Máte čas užít si advent, nebo jste pracovně na roztrhání?
Pravda je, že i letos jsem měla program až do Vánoc nabitý. Ale když se věci dobře zorganizují, rozdělím síly a využiji pomoci syna i rodičů, tak se dá všechno zvládnout. Jsem určitě příšerná v mnoha věcech, ale organizovat mě život naučil, mnohdy mi ani nic jiného nezbylo. Navíc pohled na vystresovanou a unavenou zpěvačku na pódiu by určitě nebyl to pravé – a ne všechno se dá předstírat. Takže stres musí jít stranou.
Máte ráda oslavy Vánoc a silvestr?
Miluji Vánoce, těším se na ně každý rok, na to, jak opět vyzdobím dům. Mám Vánoce spojené i s vůněmi, které mě uklidňují, a spolu s příjemným prostředím vytváří teplo domova. Vánoce trávím s rodinou a mezi svátky společně vyrazíme na chalupu do milovaných Lužických hor, kde navštívíme další přátele, které tam máme. No, a silvestr spolu s několika dalšími dny po Novém roce prožijeme v Rakousku na lyžích, abychom se trochu vyluftovali.
Letos jsou to už tři roky, co zemřel otec vašeho syna, výtvarník, architekt a designér Bořek Šípek. Kdy vám chybí nejvíce?
Vzpomínáme na něj každý den, vždycky nám bude chybět. Člověk se časem uvolní, ale ztráta trvá. Bořek má právě výstavu v Tančícím domě, která potrvá až do 22. března, takže pokud se zajímáte o design a máte rádi hezké a nadčasové věci, tak vás tímto zvu do světa krásy, kde můžete ocenit člověka, který tvořil vždy srdcem a investoval do svého umění spoustu něhy i odvahy. Ty jeho věci jsou velmi sebevědomé a moderní, ale od muže mnohdy až nečekané. Moje máma často říkala, že některé detaily, kterými Bořek svá díla ozvláštňoval, by od chlapa nečekala. Ale to byl Bořek. Jako Blíženec měl pochopení pro mužský i ženský svět. A já jako jeho partnerka jsem si opravdu na nedostatek lásky nemohla stěžovat. Doposud zůstává mužem mého života, byť se těším, že ještě nějakého sympaťáka šťastným udělám. Chybí nám jeho humor, i to, s jakou grácií a klidem řešil stresové situace a konejšil, že se toho zase až tak moc neděje a společně to zvládneme. To mi hodně chybí… Syn se sice hodně snaží, ale já ho nechci příliš zatěžovat a zneužívat jeho ochoty a lásky ke mně. Nedovolila bych si uspěchat jeho dospívání, pořád chci, aby to byl ještě ten plašan. Jen ať si užije, že mu všichni kolem něj stále s láskou „načechráváme peřinku“. A ještě musím říct, že mi chybí Bořkovo vaření. Já vařím sice ráda, ale jeho umění určitě nikdy nedosáhnu. Byla to jeho vášeň, z každé dovolené jsme si vezli dvě tři kuchařky, zajímal se o gastronomii v době, kdy to ještě nebylo tak populární, a protože byl mlsný a rád jedl, tak nejenže uměl ocenit dobré jídlo, ale uměl ho i vytvořit a nabídnout. Jak měl kuráž v designu, tak ji měl i v kuchyni.
Připomíná vám ho mimoděk váš syn?
Ne mimoděk, ale šíleně. Nejen vizuálně, kde je to dané na první pohled, ale i charakterově. Je po něm trpělivý, klidný... Z legrace říkám, že jsem si porodila starou duši, taková moudra z něj odmalička lezla. A nikdy jsme spolu neválčili, vždycky jsme se nějak dohodli. Vysvětlila jsem mu, že hádat se znamená stres a utrpení pro oba – a my se máme přece rádi, tak co bychom se navzájem trápili?
Má talent po vás, nebo po svém otci?
Má sice hudební talent, hraje na klavír, ale jen tak, že ho to baví. O design se také zajímá, nicméně s tužkou v ruce, bez které se to neobejde, jsem ho neviděla. Nemohu ještě říct, co bude jednou dělat. Určitě to ale bude něco adrenalinového, protože je v něm kus dobrodruha. Každopádně ví, že klíč k osobní spokojenosti je dobře zvolené povolání.
Už jste naznačila, že ještě doufáte, že najdete opravdu velkou lásku. Ale vybavuji si rozhovor, kde jste se vyznala, že jste poměrně ráda single...
Nejsem ráda single, myslím, že v partnerském napojení je obrovská síla, tak bych byla bláhová, kdybych se té šance vzdávala. Ale vzhledem k tomu, že si přeju žít spokojeností a radostí naplněný život, tak jsem naladěná tak, že i když to není ideál, cítím se i přesto šťastná. Mám kolem sebe skvělé kamarádky, přátele, necítím se tedy osamoceně, ale být single rozhodně není cíl. Opravdu si přeju, abych se bláznivě zamilovala.
Jak je možné, že krásná a úspěšná žena jako vy vedle sebe nemá pana Božského?
Nevím. Říkám si, že všechno má svůj čas. Od doby, kdy se se mnou kdysi Bořek rozešel, se hodně změnilo. I já se změnila. Už mě jen tak něco nerozhodí, nebojuji, nevyžaduji věci s takovou naléhavostí a pečlivě volím slova, intonaci i načasování, jak tomu druhému sdělit, co mě trápí… Možná bychom se už dnes s Bořkem ani nerozešli, ale to je samozřejmě jen takové to marné „coby – kdyby“…
Je při seznamování s muži popularita výhodou, nebo spíš naopak?
Může to být nevýhoda. O mně kdekdo něco ví, zatímco pro mě jsou muži kolem většinou cizí. Mohu tedy jen vysílat úsměvy, i oči napoví, ale nemůžu si začít jako první, navíc to ani neumím. Na druhou stranu přece ten chlap musí „mít koule“ na to, aby mě někam pozval, když ode mě vidí zájem.
Jaké máte ráda muže?
Mám ráda muže gentlemany, ze kterých je cítit, že mají rádi ženy z podstaty a že si jich váží. To mi na mužích imponuje. Také musí být chytřejší než já, protože potřebuji k muži vzhlížet. Rozhodně už ale nechci trpět, dnes bych si už nenechala ubližovat… Mám totiž bohužel i tu zkušenost, že mě někteří muži velmi trápili, teď nemluvím o Bořkovi, a dodnes si říkám: „Kdo jsi to byla, Leono, že jsi vlastně setrvávala ve vztahu, který tě vůbec neobohacoval, a byla jsi jen ve vleku?“ Z toho už jsem dávno venku. Chci být velkorysá k někomu, kdo bude velkorysý ke mně, a užít si společný život plný lásky i tolerance.
Vypadáte skvěle. Jak o sebe pečujete?
Dopřávám si pravidelně služby skvělého kadeřníka, ke kterému chodím už dvanáct let, pravidelně si nechávám čistit pleť, chodím na liftingové masáže a střídám přírodní kosmetiku s osvědčenou La Prairie. Co se týče postavy, mám štěstí na geny po rodičích, ale s tím člověk vystačí jen nějaký čas, pak už se musí starat sám. Dávno už tedy přemýšlím o jídelníčku, mám ráda zeleninu, ryby, olivový olej. Samozřejmě si dám i kachnu nebo řízek, ale už ne každý den. Je mi prostě líp, když se nepřejídám. A pohyb je taky nenahraditelný – cvičím jógu, chodím plavat, hraju tenis a ve svém věku se cítím líp než před deseti lety.
Váš syn se narodil v Thajsku, létá tam rád?
Létá rád kamkoliv. Kromě severu jsme procestovali Evropu, milujeme Kalábrii a vždycky se těšíme do Asie. Až bude Arturovi osmnáct let, oslavíme jeho plnoletost v jeho rodišti. To je povinnost. Možná to spojíme i s návštěvou Kambodže, Laosu nebo Vietnamu, kde Artur ještě nebyl, a máme v plánu objevit také Ameriku, kde máme část rodiny.
Dokázala byste ještě dnes žít jinde než v Česku?
Asi ano, nemám to sice v plánu a nepřemýšlím o tom, ale kdybych se zamilovala do cizince, tak s ním pojedu klidně na kraj světa. Dokážu si představit vlastně úplně všechno.
Máte nějaké přání do nového roku?
Ano, chtěla bych se zamilovat.
Věk musíte respektovat a hlavně se na něj nevymlouvat, říká Machálková:
11. dubna 2017 |
