Vizitka:Kristina Höschlová (33) se narodila v Praze, jejími rodiči jsou psychiatr Cyril Höschl a akademická malířka Jitka Štenclová. Vystudovala 3. lékařskou fakultu UK v Praze a nyní zde přednáší předmět Urgentní medicína. Po škole pracovala šest let na ARO v pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, od školy působí u soukromé záchranné služby Asociace samaritánů ČR, kde je teď vedoucí lékařkou. Od dětství hraje na klavír a housle. Má tři sourozence. Žije s horolezcem Radkem Jarošem. |
Dokázala byste žít stereotypním životem, kde by dny plynuly plus minus stejně?
Tohle jsem si uvědomila, když jsem nastoupila na ARO, kde jsem si dělala atestaci jako anestezioložka. To před lety byla podmínka, abyste mohla vykonávat urgentní medicínu. Pracovní dobu jsem měla od sedmi do čtyř, v nemocnici jsem si připadala jako zrnko ve velkém davu. Začala jsem mít zdravotní problémy, hodně jsem zhubla. Ubíjela mě ta monotónnost. Zachránila mě expedice na Mount Everest. V tak vysokých horách zvažujete jen ty nejzákladnější věci, jako kde přespíte, co budete jíst a abyste nezmrzli. Po dvou měsících jsem se vrátila a zjistila jsem, že jsem zdravá. Potvrdilo se tím, že potřebuju aktivitu, kde se stále dostávám do nových situací, problémy se řeší za pochodu a někdy jde i o přežití.
Tehdy jste se rozhodla být záchranářkou?
Už na medicínu jsem šla s tím, že chci být lékařkou u záchranné služby. Před maturitou jsem tápala, co dál studovat, hrála jsem na housle a klavír, šly mi jazyky, zajímala mě geologie. Pak jsem jednou viděla, jak na hřišti přistávali záchranáři, a to mi přišlo jako zajímavá práce. Dozvěděla jsem se, že to může dělat i doktor. Ačkoliv mě nikdy předtím nenapadlo, že bych studovala medicínu, zkusila jsem přijímačky a dostala jsem se. Od prváku jsem obcházela místa, kde bych mohla nastoupit na stáž na záchranku a na ARO. Potřebovala jsem tu praxi jako motivaci, proč studovat. Mě totiž studium medicíny v prvních ročnících nebavilo. Tak jsem se v mých devatenácti dostala k záchrance, ve čtvrťáku už jsem tam pracovala jako sestra a na fakultě měla své podpisovače, kteří za mě kamuflovali účast na přednáškách. Učila jsem se hlavně z praxe, u záchranky jsem viděla, co je potřeba.
Pamatujete si ještě na svůj první výjezd?
První napínavější byl asi po měsíci, co jsem začala docházet na stáž. Jeden dělník se ve zbraslavském lomu namotal na stroj. Tehdy jsem tam byla s lékařem, který u nás pracuje dodnes a byl jedním z mých guru. Líbilo se mi, s jakou lehkostí a nadhledem pracoval a já měla pocit, že nic neumím a jen tam překážím. On mě pro tu práci nadchnul tím, že mě zapojil – tehdy jsem pomáhala držet infuze a lepit náplasti.
Kde se vzala vaše láska k horám? Vždyť jste rodilá Pražačka.
To bych nikdy netvrdila! Necítím se tak. Ale je pravda, že porodnice, kde mě máma porodila, je opravdu v Praze, vyrůstala jsem tu. I tak je pro mě domov Podještědí, kde měla naše rodina domek a kde jsme trávili víkendy, prázdniny a jako dospělá jsem tam nějaký čas i žila. S pnutím k horám jsem se musela narodit, žádný z mých sourozenců ho nemá takhle silné. Když cestuju po světě, obloukem se vyhýbám městům a nejlépe mi je v horách.
Dobrodružná povaha jste prý odmala.
Byla jsem svéhlavé dítě. V pěti letech jsem se při procházce na Klínovec od naší rodiny oddělila a s plyšovým medvědem v podpaží jsem se ztratila. Nejdřív mi bylo do breku, ale pak jsem se rozhodla, že se najdu sama. U lanovky jsem potkala chlapy, kteří mě poslali podél drátů dolů do vsi. Ta cesta byla plná křoví a maliní, já se tím prodírala. Dole už vyděšení rodiče alarmovali policii a já se tam zjevila s hrdým výrazem. V pubertě jsem podnikala extrémní vycházky, kdy jsem chodila tři dny po hlubokých lesích v Jizerkách a živila jsem se jen tím, co jsem našla. Nebo jsem zkoušela přespávat ve sněhovém záhrabu.
