V září se po uvolněném letním režimu zasteskne i rodičům, nelze se tedy divit, že dětem bude chvíli trvat, než si zvyknou. Do té doby jim rodiče nejlépe pomohou trpělivým buzením (klidně na několikrát, pokud je to potřeba), snahou vyhnout se příliš velkému rannímu shonu a připomínáním a pomocí s dalšími povinnostmi.
Co ale dělat, pokud dítě i přesto do školy jít vyloženě odmítá? „Na Rodičovské lince se s tématem neochoty dětí chodit do školy setkáváme, vždy to má mnoho různých důvodů. Ne vždy se podaří rodičům je okamžitě rozklíčovat. Je vhodné s dítětem mluvit o tom, co se ve škole děje a co je příčinou, že do školy nechce,“ popisuje Kateřina Schmidová, vedoucí Rodičovské linky.
Pak samozřejmě záleží na tom, jaké důvody dítě uvede. Rodič by ho měl přitom bedlivě sledovat a poslouchat. Pokud se dítěti nechce vstávat, škola ho nebaví, nemá připravený referát nebo neumí látku na test, pak rodičům nedoporučuje takové chování opakovaně tolerovat.
„Je vhodné dítěti dát pochopení, ale důsledně trvat na jeho odchodu do školy. Pokud rodiče opakovaně poleví, může si dítě tomuto způsobu chování přivyknout. Rodiče poté nemusí mít dostatek výchovných nástrojů toto chování v následujících letech ovlivnit,“ upozorňuje Kateřina Schmidová.
Když jde o větší problém
Dítě je vhodné sledovat i proto, že za neochotou jít do školy mohou vězet závažnější důvody. Může se jednat třeba o problémy se spolužáky, špatné vztahy s učiteli nebo šikanu.
„Pokud zjistíte, že dítěte nechce do školy z důvodu šikany či problémových vztahů s učiteli, je vhodné zasáhnout. S dítětem domluvit postup a zmapovat možnosti dalšího ohrožení. Pokud by dítě bylo vystaveno opakované situaci, která ho může traumatizovat, doporučuji ho spíše nechat doma, dokud se situace nevyřeší,“ navrhuje rodičům Kateřina Schmidová.
Na závažnější problémy než liknavost dítěte mohou upozornit i další varovná znamení. Patří mezi ně třeba stěžování si před odchodem na fyzické příznaky jako bolest břicha. Pokud dítěti dovolíte zůstat doma nebo ho domů ze školy pošle učitel, náhle se mu uleví. „To ale neznamená, že dítě něco hrálo, mohlo se jednat o fyzickou manifestaci úzkosti,“ popisuje psychiatr Joel L. Young pro Psychology Today.
Jako další příznaky uvádí rychlé změny v náladách a chování, kdy dítě často pláče, vzteká se a celkově se chová jinak, než je pro něj typické. Do školy podle Younga nejčastěji odmítají chodit děti ve věku 6 let a 10 až 11 let a závažně se tento problém týká přibližně 25 % z nich. Větší náchylnost k neochotě chodit do školy vykazují děti, které v minulosti trpěly výraznou separační úzkostí, nebo si prožily traumatické momenty jako šikana, špatné vztahy se spolužáky nebo s učitelem apod.
Pokud vaše dítě prožilo ve škole něco podobného, měli byste si s ním o všem důkladně a několikrát promluvit, případně vyhledat odbornou pomoc. Problém je samozřejmě nutné co nejrychleji vyřešit, ideálně návštěvou učitele nebo školního psychologa a probráním možných řešení se všemi zúčastněnými.
Joel L. Young ale rozhodně nedoporučuje mluvit o pocitech potomka s jeho kamarády a vrstevníky, případně jeho pocity úzkosti zmenšovat, ignorovat, trestat za ně nebo se jim vysmívat. Lepší pomocí pro dítě bude hovor o pozitivních aspektech školy jako jsou spolužáci, oblíbení učitelé nebo předměty. Poslechněte si také jeho názor, nechte dítě přesně popsat nepříjemné situace a zkuste si společně nacvičit, jak by bylo dobré v nich reagovat.
