Mýty o jedináčcích1. Jsou rozmazlení V průměru úplně stejně jako jiné děti. Rozmazlenost je totiž výsledkem špatné výchovy, ne počtu sourozenců. Naopak spousta rodičů právě z obav, aby nerozmazlovali, bývá výrazně přísnější. Americká psycholožka Susan Neumanová podotýká, že rozmazlené je to dítě, jehož rodiče chtějí mít „klid", a proto si nedovolí říkat „ne", na zákaz totiž potomek reaguje se značnou nelibostí. „Když rodič nechce dítě vidět ani minutu nešťastné a rozhozené, vychází otrocky vstříc jeho přáním a touhám. Když chce mít pokoj od více dětí - kde „ne" vzbudí logicky více protestů a různorodých reakcí, vyřeší to tím, že povolí větší smečce," říká psycholožka. Snaha nevychovat sebestředného sobce pak někdy vede k opačnému extrému. Jedináček je neustále hlídán a veden k tomu, aby se dělil s kamarády a pomáhal jim. Díky tomu se ale pak často neumí bránit ostatním dětem, které jsou otřískané sourozeneckými půtkami. 2. Chybí jim přirozená škola „sociálních dovedností" Pokud rodiče synovi nebo dceři odmala zajišťují společnost jiných dětí - ať už jsou to sestřenice, bratranci, nebo děti v různých kroužcích, sportovních oddílech, ve Skautu - újma se nekoná. Důležité je, aby se dítě nepohybovalo jen mezi dospělými. V porovnání s nimi si totiž může připadat nedokonalé a nechce se mu pouštět se do věcí, ve kterých s nimi stejně nemůže uspět. Ostatně, stejný problém řeší i rodiče sourozenců s větším věkovým odstupem - dítě, které má bráchu nebo sestru o deset let starší, je už vlastně také jedináček. V dětském věku hraje roli totiž každý rok. 3. Stýská se jim a touží po sourozenci Tato touha je velmi individuální. Opět záleží na povaze dítěte, na tom, jestli se cítí v rodině osaměle, neboje naopak přetíženo soustředěnou pozorností dospělých. Jedináček si pochopitelně sourozenecké vztahy tak trochu idealizuje a velmi často je k pocitu „tobě musí být samotnému smutno" tlačen okolím. Kdyby neslyšel, že „je na všecko sám", ani by ho nenapadlo, že má cítit nějakou újmu. 4. Je přetížený rodičovskou pozorností, která se soustředí jen na něj Opět záleží jen na rodičích a jejich ambicích, nejistotách, zralosti nebo nezralosti. Jedináček se naopak může cítit mnohem lépe než dítě, které je se svými sourozenci ve svůj neprospěch srovnáváno. |
Jedno dítě žádné dítě. Z čeho ty můžeš být s jedináčkem unavená? Jó, to když jsem měla jen Jonáše, všechno jsem zvládala s prstem v nose… Slabší nátury se v komunitě matek trumfujících se svým nasazením a únavou z péče o vícero potomků mohou cítit až provinile.
Když se ale na podobné řeči podle psycholožky Jany Markvartové podíváte blíže, zjistíte, že za nimi často vězí vlastní nespokojenost. Kdo je coby rodič početné rodiny spokojený, nemá potřebu svůj životní styl vnucovat ostatním. Někdy je však „péče o jedináčka“ podbarvena spíš závistí než bohulibým zájmem o jeho blaho.
Výhody, které nejsou výhodami
Ano, náklady na jedináčky jsou samozřejmě menší než na vícero potomků, takže se logicky v rodinách otevírá diskuse kvality vzdělání. Jedináček, který je navíc jediným dítětem v širší rodině, nemá konkurenci. Dospělí mají prostor se soustředit jen na něj.
Některé výzkumy je i proto ukazují jako bystřejší a s více vědomostmi než dítě s hromadou sourozenců, na které už rodičům nezbývá kapacita. Někomu se pak může jedináček jevit jako přemoudřelý, někdy až „starý mladý“. To ovšem není jeho vrozená divnost, ale jen důsledek toho, že mu dospělí nezajistili společnost adekvátní jeho věku.
Rodiče s více dětmi také argumentují větším nasazením, o kterém ti s jedináčkem absolutně nic netuší. Ano, počáteční „záhul“ je u sourozenců blízkých k sobě věkem velký. Ovšem pak se karta obrací a výhoda těchto rodičů se zvyšuje. Jednoduše proto, že se jejich děti spolu zabaví, zatímco rodič jedináčka se musí pořád starat o jeho program.
Nic neplatí absolutně
Riziko, že je jediné dítě zavaleno veškerými očekáváními a ambicemi – protože jiný adept takové pozornosti v rodině není – pochopitelně existuje. Ale žádné strachy, ono se to přenášení ambicí dělo vždycky.
Rozdíl je, že v minulosti rodiče toužili, aby potomek pokračoval v rodinné profesní tradici. Podědil řemeslo, obor, ve kterém mu mohli předat svoje know-how, případně i svou firmu. Dneska spíše touží, aby dokázalo to, co oni ne, vyrovnalo jejich nenaplněné ambice. Případně, pokud jsou výrazně úspěšní, minimálně dosáhlo týchž met jako oni, ale raději ještě vyšších.
Jenže zklamání, že se kluk z rodiny dvou vysokoškoláků jde učit malířem pokojů nebo dcerka top manažera a matky vědkyně po gymplu otěhotní a pak prodává v butiku, se nevyhýbá ani rodinám s více dětmi. Pravda, tma je tu trochu rozředěnější, nicméně sourozence, který „selhal“, ještě navíc čeká neustálé srovnávání s ostatními, kteří to zvládli.
Není ani pravda, že po jedináčkovi touží zase ti dospělí, kteří byli sami jedináčky. Naopak, právě pro ten pocit, že o něco přišli, jich řada chce víc dětí. Stejně tak lidé vyrůstající v mnohočetných rodinách sami často jedináčka mají. Pokud se cítili odstrčení, nepřiznaně jim vadily děděné šaty, množství dětí v rodině ovlivňovalo i výběr jejich povolání (na vysokou nepůjdeš, neutáhneme to), mohou naopak vidět rudě, když padne zmínka o více dětech.
Pozitivně rozhodnutí mít jen jedno dítě vidí i ženy, které se před dítětem propracovaly na zajímavě placená místa a díky tomu, že mají jedináčka, jich nemusely vzdát. Rodičovství je přece jen jednou z oblastí v životě, na které se zaměřujeme.
Lidé, kteří chodí do práce čistě jen kvůli obživě, si nedovedou představit pocity frustrace, nevyužití a stesku ženy, která svoji profesi miluje, ale kvůli dětem ji musela opustit a zůstat několik let doma. Zvlášť když jí stát v současnosti nijak zásadně nepomůže, aby se mohla co nejdříve vrátit. Přitom by se mohlo zdát, že stát další děti potřebuje. Minimálně jako budoucí živitele stárnoucí populace.
I proto se některé zasloužilé matky více potomků mohou na rodiny s jedináčkem dívat skrz prsty. Nás ovšem tento manipulativní socio-ekonomický pohled opravdu nemusí zajímat. Dítě není majetek státu, jak si představovali diktátoři. Nerodíme ani vojáky, ani plátce daní, v tomto směru nejsme státu ničím povinováni ani dlužni.
Protože veškerá zodpovědnost a důsledky rozhodnutí mít dítě padají na hlavu matek a otců, a upřímně – možná víc na hlavu ženy než muže, je jen na jejich zvážení sil, chuti i představ o podmínkách k výchově.
Každým rozhodnutím v životě něco získáme, ale také něco ztrácíme. A jestli bylo rozhodnutí mít jen jednoho potomka prozíravé, prověří až čas. Součástí dospělosti je, že nikdy „nehoníme bycha“, protože prostě všechno člověk mít nemůže. Naším vodítkem a měřítkem bychom měli být my sami a důvody, proč nám bohatě stačí jedno dítě, jsou jen a jen naše a nikomu do toho nic není.
