Pracovala jste někdy jako servírka?
Už je to ale víc než deset let. O prázdninách jsem brigádničila v kavárně a líbilo se mi to. Při práci jste v kontaktu s lidmi, což mám celkem ráda. A navíc je tu spousta prostoru k hraní si na různé věci. Já si už odmala jedu v hraní her sama se sebou: třeba že jsem se přestěhovala do Paříže a že jako začínající herečka pracuji v kavárně a podobně.
Jste připravená, že na vás mohou být i hosté nepříjemní?
Jsem zvyklá na různé lidi, ale jestli na mě bude někdo nepříjemnej, tak mu klidně plivnu do kafe.
Jaké bylo vaše dětství a dospívání?
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že bylo krásný. Člověk to od malička bere, jak to leží a běží, nikdy jsem nerozebírala, jestli jsem měla nebo neměla v životě štěstí. Tím jak dospívám, možná jsem dokonce v některých směrech již dospělá, tak si uvědomuji, že dětství je čas, kdy se tvoří osobnost, kdy se poprvé konfrontujete se světem. Dál v životě si nesete následky tohoto období. S bratrem Filipem jsme vyrůstali v láskyplné atmosféře a toleranci, za což svým rodičům velmi děkuji a jsem jim vděčná. O to víc bychom my, co nás to štěstí potkalo, měli pomáhat těm ostatním. Rodinu si nevybíráme, a proto bychom to těm v těžší situaci měli ulehčit. Pravidlo číslo jedna je posílat lásku dál tam, kde konstelace v rodině nebyla zas tak šťastná.
Proto jste se rozhodla podpořit projekt pomáhající dětem po opuštění dětského domova?
Ano. Víte, popularita pro mě není zrovna příjemnou stránkou mého povolání. Ale v dnešní době už se tomu asi nedá uniknout, a tak člověk přemýšlí, jak ji využít nějak smysluplně. Myslím si, že se o charitě nemá mluvit nahlas. Ale když mě ze sdružení Rozmarýna oslovili s nabídkou, abych byla jakási patronka organizace, tak mi to přišlo jako dobrý způsob využití toho, že jsem na veřejnosti vidět.
Bála jsem se lidem podívat do očíVzpomíná Bára z děcáku |
Nemáte ráda, když vás lidé poznávají na ulici?
Popularita má mnoho různých tváří. Pokud mě někdo zastaví na ulici a řekne mi, že se mu líbí moje práce a vysílá ke mně pozitivní signály, tak mi to vůbec nevadí. Mám na mysli spíš lidi, o jejichž společnost a pozornost já v podstatě vůbec nestojím, ale oni se o mě zajímají stejně.
To se dostáváme k tomu, že bulvár zveřejnil vaše polonahé fotky z dovolené.
To je přesně jedna z těch věcí.
|
Nedávno se v mém okolí navíc stala jedna vyloženě nechutná aféra s bulvárem. Květa Fialová má spřízněnou duši, která je shodou okolností mladý muž. Pojí je přátelství a nic víc, ale bulvár si vzal za úkol je pronásledovat. Z jednoho deníku potřebovali zjistit, kde tito dva přátelé zrovna jsou, tak redaktorka zavolala dceři paní Fialové a řekla jí, že maminka zemřela. To je přece strašné! |
Bohužel je to v naší zemi nastavené tak, že vlastně nemám moc šanci bránit se paragrafy. Většina kauz vyšuměla do ztracena nebo se někam do rohu napsala malinká omluva, možná dostali poškození nějaké drobné peníze... Poslední dobou nad tímto tématem hodně přemýšlím, protože jsem s ním hodně konfrontovaná. Pozornost médií u mě začala klipem Přemluv bábu a od té doby to jede dál.
Také lidé si bulvár kupují dál.
Společnost by měla mít určitá pravidla, podle kterých se hraje a pokud je někdo překročí, tak by z ní měl být vyloučen. Ale nevím, jak to udělat. Takže prostě bulvár ignoruji a nikdy si jej nekupuji. Nechci je podpořit ani halířem. A doufám, že jednou společnost dospěje do fáze, že sama přestane tento typ informací vyhledávat a zmírní se to. Lidé drbali vždycky, ale nechápu, proč by to mělo být tak zákeřné a zlé. Je spousta srandovních věcí, o kterých se dá psát.
Ale hodně takzvaných celebrit bulvár přímo vyhledává a servíruje jim informace, které se jim hodí.
Ať si to dělají ti, co to chtějí. Já o tu pozornost zkrátka nestojím. Stačilo by mi, aby si na mě lidé udělali názor podle toho, jak dobře dělám svoji práci.
Považujete se za feministku?
To je otázka na samostatný rozhovor! Když se v Česku řekne feminismus, mnoho lidí si představí nějakou maskulinní kníratou obézní bytost, která se rozhodla, že to nandá mužům. Tak to ale vůbec není. Podle mě je feminismus určitá cesta ženství. Ženy i muži jsou úžasné bytosti, rozhodně si nemyslím, že bychom měli jedno pohlaví preferovat. Pro mě je feminismus o porozumění vlastnímu ženství, o mateřství, o poslouchání ženského hlasu, aby vyrovnával ten mužský. Aby to bylo půl na půl.
Je ještě něco v tomto ohledu, co by se u nás mělo zlepšit?
To jsou ale věci, které se člověk učí v rodině. Holka se učí být ženou skrz svého otce, stejně tak chlapec se učí být galantní skrz matku. Myslím, že čtyřicet let komunismu v tomto napáchalo hodně škody. Není to jenom o feminismu, ale o celkovém uspořádání společnosti, kde se ještě máme hodně co učit a co dohánět.
Jaká je situace žen u nás v porovnání se Sýrií, odkud pochází část vaší rodiny?
Většinou se tato kritika snáší na muslimy. Moje rodina je křesťanská, ale mohu to hodnotit z pohledu návštěvníka muslimských rodin. Podle mě jsou tam ženy velmi ženské, uvědomují si svoji ženskost a pracují s ní. Ony sice nemohou oficiálně rozhodovat v domácnosti, ale svými ženskými cestičkami najdou způsob, že manžel udělá to, co chtějí. A muži sedí, povídají si přehnané historky a mají pocit, že všechno řídí. Ženy spolu vaří v kuchyni, drbou a moc dobře vědí, že mají vše ve svých rukou. A tak vychovávají i své dcery.
Jaký máte vztah k módě?
Já módu vnímám jako výtvarné odvětví, pro mě to je estetický zážitek. Já nejdu po značkách a sociálním statusu, ale zajímá mě umělecká stránka. Mám radost, když vidím zajímavě oblečeného člověka. Co mě ale deprimuje, je módní policie. Nevím, kdo kde vzal pocit, že má právo posuzovat, jestli je někdo dobře nebo špatně oblečený! Oblečení je strašně osobní a vlastně intimní záležitost.
Intimní, když v něm jdete mezi lidi?
Já se oblékám podle toho, jak se ráno cítím, když se vzbudím. Nemám žádný vyhraněný styl nebo směr. A nelíbí se mi, když se společnost snaží všechny narvat do nějakých regulí. Když jdu po ulici, mám pocit, že to mužům i ženám hrozně ubližuje. Přijde nějaký trend a všichni ho musí mít, pak se to rychle vyždímá a nastává nový, všichni zase poslechnou a zase všichni vypadají stejně. Třeba v Paříži vidíte v módě mnohem větší rozmanitost a velkorysost.
Souvisí s tím i to, že nerada tančíte?
Miluji tanec, ale musí být svobodný. Už od konzervatoře jsem měla problém se zapamatováním si choreografie. Jakmile mám dané kroky, tak končím. Právě proto mě Alice Nellis ve hře Růžový šampaňský obsadila do role tanečnice, byla to taková její pomsta (smích).
A co zpěv? Neláká vás zkusit zpívat?
Já jsem velký milovník hudby. Dokáže mi zprostředkovat smutek, radost… Je to něco, co ke svému životu potřebuji. Obdivuji ji, ale necítím se být aktivním tvůrcem. Je to dáno bloky, které jsem si úplně zbytečně vybudovala. Celé své dětství jsem prozpívala. Na konzervatoři, když profesoři začali pojmenovávat chyby a říkali, že mám slabý hlas, tak jsem se tak snažila, že mi unikla spontánní radost ze zpěvu. Soustředila jsem se na technickou stránku a nakonec jsem se úplně uzavřela. Takže teď už si zpívám jenom ve sprše nebo když jsem sama doma. Kdybych měla zpívat před dalšími lidmi, tak ze mě vychází horká pára a nejsem schopná. Ale chtěla bych na tom pracovat a najít někoho, kdo by mi pomohl zbavit se těch zbytečných plotů, které jsem si postavila za pomocí dalších lidí.
