Vaší dceři Marince je už dvaadvacet let. Přemýšlíte občas nad tím, jak jste žila v jejím věku vy?
Ježíši, to je pravěk, ale pamatuju si to moc dobře. Psal se totiž rok 1989, já čerstvě hrála v Činoheráku, kde jsem ostatně dodnes, a místo oslavy mého svátku, který v tom roce poprvé dali do kalendáře na den 17. listopadu, k nám do divadla během představení začali chodit zmlácený a zkrvavený lidi z Národní třídy a z Václaváku, protože právě začala revoluce.
Bydlela jsem v té době s přítelem, hádala se s mámou a vážila pětapadesát. V podivných porevolučních časech, kdy mi hodně lidí vzalo spoustu ideálů, jsem se s nejlepší kamarádkou Zuzkou přesunula na Kypr, kde jsem několik let žila, pracovala za barem, vyhrála Miss Tourist a chodila s nejkrásnějším fotbalistou na světě. Skoro telenovelácká story. K fotbalistovi bych ještě doplnila, že ta krása korespondovala s jeho IQ. Komunikace byla složitá a nebylo to jazykovou bariérou.
Které svoje životní období vnímáte jako nejšťastnější?
Těhotenství a pak první tři čtyři roky po narození Mari. Pak už mi život naservíroval poměrně dost katastrof. Za některé si můžu i sama. A pak považuju za šťastné období svou současnou vyrovnanost a klid. Obojí už taky trvá nějaký ten pátek.
Marinka miluje kostýmy a má velkou výhodu, že mamča je herečka a umí si to s ní užít.
Marince to na fotkách vždycky sluší, jak moc ji baví starat se o sebe?
Absolutně vůbec. Mari je autistka, má svůj svět, díky mně i dost krásný a šťastný, ale je schopná jít do školy v pyžamu. Nadchne ji tak akorát kostým princezny.
Žena může být výstřední a extravagantní klidně i v sedmdesáti, ale musí mít vkus a soudnost.
Kdysi jste řekla, že má ráda dětskou módu, nicméně s vámi na fotkách je vždy za hezkou mladou slečnu. Bojujete při výběru oblečení na určité akce, kde je třeba daný dress code, anebo si vezme, co jí vyberete?
Vždycky si obleče, co jí vyberu. A máte pravdu, ona je krásná slečna, takže jí sluší všechno. Do společnosti ji oblékám pěkně, ale zároveň prakticky, aby se cítila svobodně a pohodlně. Podpatky nebo třeba minišaty u nás ovšem nepřipadají v úvahu. Maximálně tak na fotku.
Mahulena Bočanováherečka (56)
|
Patrně tedy nemá tendence zkoušet váš šatník.
Nemá tendence zkoušet žádný šatník, pokud to není půjčovna kostýmů na karnevaly a dětské tábory, maškarní nebo diskotéky.
Jakou módu máte ráda vy?
Nemám nijak vyhraněný styl. Musím se cítit šik, ale hlavně pohodlně. Ohledně módy asi nejvíc vydám za boty. Jinak se moje utrácení týká hlavně dovolených, kde se chci mít fakt dobře, ať jedu s Marinkou, nebo bez ní, což je tak jednou dvakrát za rok.
Vždycky si předem zařídím ten nejlepší servis, to jsou z mého pohledu dobře investované peníze. S Mari cestujeme rády. Díky jejímu hodně barevnému životu se umí adekvátně chovat jak v hotelovém paláci, tak pod stanem.
Navzdory svému handicapu je statečná a snaží se. Nekňourá. Je to prostě moje holka a jsem moc pyšná, co všechno se naučila, protože už přesně vím, že to, co jsou pro nás i zdánlivé maličkosti, pro ni může být obrovský problém. Je to můj anděl, moje duše, moje lásenka.
Vím, že jste se kdysi ohledně stylingu svěřovala do rukou své kamarádky, známé kostýmní výtvarnice Zuzany Strakové. Máte to tak pořád?
Ano, Zuza vždycky přesně trefí, co je pro mě ideál, a nejen pro mě, pro kohokoli. Je ve své profesi jednoduše geniální, protože obléct šedesátikilovou modelínu umí každej blbec. Zuza dokáže vykouzlit krásu a podtrhnout přednosti na kterémkoli člověku bez ohledu na váhovou, věkovou i typovou kategorii.
To je teprve umění. Ne proběhnout Pařížskou a na babu nakoupit za půl milionu. Tyhle šarády lidí, kteří si říkají stylisté, jsou úsměvné. Na druhou stranu Zuza mě nikdy do ničeho nenutí. Zná mě a ví, že se mnou nehne ani tank, a když chci kecky, tak budou kecky. Bočanovská železobetonová hlava.
Pořiďte si ve slevách módu, kosmetiku i zábavu. Nákupy OnaDnes jsou tady |
Máte pocit, že by ženy s ohledem na věk měly módu nějak korigovat, anebo jste rebelka, která na roky v tomhle směru nehledí?
Ženy by určitě měly módu korigovat. Mám občas chuť zarýt se pod zem, když kolem mě cupitá šedesátiletý diblík v mini a culíčkách. Žena může být výstřední a extravagantní klidně i v sedmdesáti, ale musí mít vkus a soudnost. Jinak je to k její velké škodě, bohužel.
Někdy by stačilo tak malinko, ale než někoho ranit, raději jsem zticha a vždy si říkám, že móda naštěstí není na světě to nejdůležitější. A když je někdo happy, přestože má na sobě pytel od brambor a ponožky v sandálech, tak je to vlastně dobře. To se vám ale asi do povídání o módě moc hodit nebude…
Mou nejlepší investicí byl jednoznačně náš dům, kde jsme spolu obě šťastné. Domov je prostě nejvíc.
Jste s Marinkou tvářemi nákupního čísla Ona Dnes. Co pro vás znamenají slevy?
Čím jsem starší, tím víc je mám ráda. Taky to asi přichází s věkem. Teď nedávno jeden náš kamarád, mimochodem multimiliardář v pokročilejším věku, poslal pro víno do obchodu na pláž jen z toho důvodu, že tam mají ve čtvrtek slevy! Málem jsme se zadusili smíchy, když nám ta absurdita došla. Asi všichni máme rádi slevy. Je to magnet. A ten pocit, když ulovíte bezva kousek skoro zadarmo… To je přece adrenalin. Jsme zkrátka jenom lidi.
Takhle nějak vypadá domácí pohoda u Mahu a Mari. Chybí už jen psí mazlík „bulík“ Umberto.
Jak často třídíte svůj šatník a botník? A kam vyřazené věci putují?
Šaty a boty třídím pravidelně před létem i před zimou a vozím vše do Fashion Charity Shopu, kde majitelky obchodu tyhle věci prodávají a za utržené peníze nakupují vše potřebné pro maminky samoživitelky. Už jsem tam odnesla opravdu vydatné zásoby a maminky si mě dokonce vyžádaly i na osobní setkání. Udělaly jsme si společně takový pohodový shopingový den pro radost.
Tahle charita mě mimořádně těší, protože informace, že matky potřebují finanční podporu především na to, aby mohly koupit svým dětem kvalitní maso a další potraviny, byla pro mě naprosto zdrcující. Tak nějak člověk počítá s potřebou zimních bund a bot a klidně i drogerie, která je hodně drahá, ale že potřebují peníze na tak běžnou věc, jako je jídlo, to mě hluboce zasáhlo. Až jsem se zastyděla, jak se máme dobře. Tak pomáhám, jak to jde, a na vícero frontách.
Někdo sbírá boty, další kabelky, jiný šperky. Jakou sbírku můžeme závidět vám?
Žádnou opravdovou sbírku nemám, ale je fakt že mám asi extrémně hodně bot a nejrůznějších šmuků od moře jako korálky, mušle, indiánské náušnice, náramky a orientální blbinky do vlasů i na nohy. Mám ráda tyhle exotické cetky.
Na jedné z mnoha cest za dobrodružstvím. Tentokrát v kabrioletu.
Kdybyste mohla, za co byste utratila celou svou měsíční mzdu?
U mě je to s tou měsíční mzdou dost variabilní. Někdy nic moc, jindy velká částka. Ale mně je víceméně jedno, jestli si něco koupím ve stánku nebo u Diora, takže s těmi útratami je to se mnou pokaždé trochu jinak.
Pamatujete si, co jste si pořídila za svůj první honorář?
Moji první výplatu za seriál Chalupáři utratila maminka. Psal se rok 1974 a koupila nám za ni stan na chatu. Pamatuju si to přesně, protože jsem ho strašně nechtěla. Přála jsem si mořského koníka na krk, stejného, jako měla kamarádka. Ten stan jsem pak nesnášela.
Pomalu, ale jistě se blíží Vánoce. Jaké dárky udělají vám a Marince největší radost?
Vánoce jsou moje parketa. Dárků kupuju moc, vím to, ale jiná nebudu. Mari baví hlavně proces rozbalování, o vnitřek jí zase až tak moc nejde. Nejvíc miluje cédéčka s dětskými písničkami, iPady a mobily, které ovládá líp než já.
Vánoce jsou u nás vždycky krásné. Potrpíme si na přehnanou výzdobu v domě i na zahradě a užíváme si to takzvaně do plných. Vaříme, zdobíme, pečeme, scházíme se s přáteli, popíjíme svařáčky a zbožňujeme všudypřítomná světýlka a nazdobenou a zasněženou Prahu. A co mně udělá největší radost? Dovolená kdekoli od Kolína po Tahiti. Hlavně když ji někdo zařídí za mě a pro mě!
Co byla kdy vaše nejlepší nákupní investice?
Nejlepší investice je jednoznačně náš dům. Postavila jsem nám na překrásném pozemku nádherný útulný domov, kde jsme spolu obě šťastné. Domov je prostě nejvíc.
Kde jste se inspirovala, když jste plánovala a pak zařizovala váš dům?
Měla jsem přesnou představu, jak by měl můj domov, můj dům snů vypadat. Vždy když jsem někde viděla obrázek něčeho, co se mi líbilo, vystřihla jsem ho a nalepila do sešitu přání. A ta přání jsem si postupně plnila. Dům už dnes stojí jedenáct let a je nám v něm božsky. Zahrada je barevná a divoká, zdi pomalované dětmi, je to jeden velký svobodný prostor plný kytek, svíček a barevných obrazů.
Jaký styl bydlení preferujete a jaké designové nebo naopak kýčovité, ale milé doplňky jste si pořídila?
Mam ráda indiánský styl, barvy, každý hrnek jiný, barevné nádobí, barevné polštáře. Náš dům má jen jedny dveře, a to vchodové, jinak už jen posunovací stěnu pro soukromí na toaletě. Dům je patrový, ale je to jeden velký otevřený prostor s dřevěnými trámy a terasovými okny kolem dokola. Mám ráda teplé dřevo a barvy terakoty – červenou a oranžovou. Samozřejmě i cetky k naší domácnosti patří, kromě hrníčků sbírám i anděly a nikdy nevyhodím žádnou kytku, takže jsou pro nás typické i květináče všech možných velikostí a barev.
Hodně času trávíte na zahradě, jak už jste ale zmínila, rády vyrážíte s Mari i na výlety – kde to máte v Česku nejraději?
Česká republika je kouzelná, znám ji důvěrně, projela jsme ji křížem krážem díky kočovnému Divadelnímu spolku Háta, kde jsem už třicet let. Ráda jezdím do Františkových Lázní za rodinou, na chatu na Slapy, zimu trávíme v Peci pod Sněžkou, léto zase v Blatné, krásné jsou Beskydy, Šumava… Vlastně nemůžu vypíchnout jen jednotlivá místa, protože celá naše země je nádherná.
Utrácíte ráda i za kulturu? Na jaký kulturní zážitek, jehož jste součástí, byste v blízké době pozvala naše čtenáře?
No, kultura spíš utrácí za mě, řekla bych. Ale vážně – když mám volno, tak do divadel ani do kin nechodím. Už chci mít klid a ticho, takže klidně vydržím celé hodiny zírat na stromy, řeku. Tak je mi nejlíp…
