Otec Blance nikdy nic nevysvětloval a k fotografování ji nijak výrazně nevedl. Často prý ale pronášel: "Fotografie je týmová práce, takhle se to nedá dělat!" A tak ty jeho časté nářky ji povzbudily ke snaze mu chtít pomoct.
| V rámci cyklu Maximální fotografie pořádaným skupinou PPF se 1. července v zahradách Pražského hradu objeví zvětšeniny tvorby Václava Chocholy, klasika české černobílé fotografie. Najdeme mezi nimi Chocholovy slavné portréty Salvadora Dalího nebo Jany Brejchové, stejně jako jeho snímky Starého Města a již zmizelých části tehdejší periferie Libně či Holešovic s neopakovatelnou atmosférou. |
Takže jste se rozhodla pokračovat v jeho stopách?
Tak trochu ano, na střední grafické škole jsem šla na obor fotografie. V 70. letech jsem začala chodit na FAMU a v té době jsem s ním také sem tam spolupracovala. Za svou diplomovou práci jsem si zvolila zpracování díla a života Václava Chocholy. Bylo to velmi zajímavé, a tak jsem začala jeho dílo systematizovat, dalo mi dost práce otce přimět k hlubším vzpomínkám, k rozhovorům nejen s ním, ale i s jeho přáteli. No, a když jsem dokončila diplomku, tak jsem věděla, že by bylo dobré vydat knihu a uspořádat výstavu. Do toho se mi narodil syn Marek, takže mi trvalo, než jsem všechno zrealizovala. První výstavu jsem pořádala v roce 86 v galerii Foma. Zásadní pak byla kniha Kabinety vzpomínek, kterou jsem připravila k jeho sedmdesátinám a současně jsem uspořádala obsáhlou konfrontační výstavu ve Špálově galerii.
A co vaše vlastní tvorba?
Profesionálně jsem se zabývala módní a reklamní fotografií, deset let jsem vyučovala na Institutu tvůrčí fotografie studenty práci s modelem. Nicméně jsem upřednostňovala co nejvíce času věnovat spolupráci na archivech fotografů generačně propojených s mým otcem. Pro ně totiž bylo nesmírně těžké prosadit se v nové době, třeba sehnat sponzory. Tato starší generace navíc vnímala svou tvorbu tak, jak ji vytvořila. Zajímá mě dosud dívat se na fotografie konfrontačně a sestavovat je do aktuálních souvislostí.
Takže vaše tvorba šla stranou?
Zaměřila jsem se na archiv, kde jsem převzala dílo Václava Chocholy a také Zdeňka Tmeje a Karla Ludwiga, kteří s otcem spolupracovali. Tito fotografové ve 40. a 50. letech pracovali hlavně pro časopisy a jejich fotografie nebyly vlastně ani zvětšené. Tím jsem se také začala zabývat, protože jinak by měl otec jen několik málo výstavních kopií ze šedesátých let. Přitom je o jeho fotky zájem i mezi sběrateli. Za spolupráce s otcem jsme vytvořili zvětšeniny tak, jak si je představoval, na tom se podílel už i můj syn. Díky tomu mám pocit, že se něco z otcova díla zachránilo. Kdybych chtěla být děsně známá módní fotografka, tak bych se probrala z té slávy, když mi táta umřel, a já bych třeba ani nevěděla, kde jsou negativy nebo fotky. Teď jsou ale signovány, datovány, jasně seřazeny a mají svou hodnotu. Také jsme se synem letos na jaře účastnili na 1. Festivalu fotografie Prague Photo v Mánesu, kde jsme jako archiv Blanka a Marek Chochola představili díla mého otce, Ludwiga, Tmeje a Hájka, jehož část archivu mám také. Archivy stále průběžně zpracováváme, jsou to statisíce negativů, je až neuvěřitelné, co tihle chlapíci vyfotili.
Věnuji se ale stále trochu svojí tvorbě, fotím krajiny a takové záznamy denního života a takové ty svoje vize, jak žiju a co si tak dokumentuju. Také jsme s Markem připravili v rámci projektu Proces v halách Holešovické tržnice společnou výstavu pojmenovanou Genus – tedy nás všech tří – Václav, Blanka a Marek Chochola. Musím říct, že jsem s tím byla moc spokojená. Na velké ploše jsme kromě fotografií vystavovali i dochované fotografické rekvizity, ale i některé mé instalace z přírodních materiálů, kterými doplňuji svoje díla.
Jaký byl váš otec?
Měl neuvěřitelné množství zájmů od sportu, kde začal fotit, až po okruh jeho kamarádů umělců – lidé ze Skupiny 42 a podobně. Tím byl otec úplně posedlý, on měl takovou touhu zmapovat osobnosti. Kdyby mohl, tak by sfotil úplně všechny umělce. Když cestoval po světě, tak fotil svoje idoly – Brassaie, Man Raye, Duka Ellingtona... Kdo se mu někde namanul, kam se mu podařilo se na základě referencí dostat, si dal tu práci, aby je někde vyhledal a vyfotografoval je.
V sedmdesátých letech se ale dostal do problémů s tehdejším systémem za focení na Palachově hrobě, byl chvíli ve vazbě a nakonec dostal podmínku a sebrali mu pas. Znovu vycestoval až po roce 89, do té doby nesměl nikam. Tak si to představte, že máte ty nejlepší léta a nesmíte.
Už se k focení nevrátil?
Otec byl maniodepresivní, kdy v té manické fázi v něm právě vznikala ta tvůrčí energie a nápady. Musel ji v sobě ale dusit, navíc byl poznamenán dvěma incidenty ze sedmdesátých let, taxikář mu odjel s kompletní fotografickou výbavou a někdo na něj fyzicky zaútočil. Ta tvůrčí jiskra se už pak nikdy nerozžehla.
Jaká byla spolupráce s otcem?
Bylo to těžké, on mi s tím moc nepomáhal, sám se potýkal s občas opravdu těžkými duševními stavy. Byl to ale jediný způsob, jak jsem mu ale dokázala v těchto chvílích pomoct. Spolupráce nebyla nejlehčí, každý jsme měli o věcech jiné představy. Po každé výstavě jsem si říkala, že si dám na chvíli pauzu. Jenže pak jsem šla za Tmejem a ten si stěžoval, že nikoho nemá a jemu nikdo výstavu neudělá, tak jsem začala připravovat něco pro něj. Do toho mi táta zase říkal: Ty děláš výstavy pro Tmeje a co já? Tmej zemřel v roce 2004 a táta v roce 2005, od té doby se do toho nevrhám tak po hlavě.
Proč?
Když otec zemřel, tak jsem toho zpětně hodně pochopila o něm i o sobě. Svět se mu odcizil a to těžko nesl. Jeho smrtí jsem částečně ztratila motivaci k pořádání výstav. Když se mohl přijít otec podívat na svoje fotografie, byla to pro mě velká satisfakce... dávalo mi to pocit, že to má smysl.
Dělat v dnešní době opravdovou kulturu pro širší veřejnost není snadné...
Po revoluci byl zájem a skoro až hlad po dosud opomíjených výstavách, lidi chodili na výstavy všeho možného, ale to opadlo. Kultura má pro spoustu lidí dneska jiný význam – vidí ji spíš v mediích zdůrazňovaných celebritách než ve fotografech. A je tu hudba, koncerty, člověk neví, co by dřív, je toho strašně moc. Ti fotografové přitom pracovali za neskutečně těžkých podmínek, věnovali tomu celý život, fotka pro ně byla vším a vytvořili zlatý fond české fotografie.
| Blanka Chocholová se narodila v Praze 1953. Vystudovala střední grafickou školu a FAMU se zaměřením na fotografii. Pracovala jako módní a reklamní fotografka. Zpracovává archiv Václava Chocholy, Zdeňka Tmeje, Karla Ludwiga a Karla Hájka, kterým připravuje výstavy. Její syn Marek (28) rovněž vystudoval FAMU a společně pracují na systematickém zpracování fotografických archivů. Ve volném čase se ráda věnuje hraní na piano, ping pongu, cvičí jógu, je členkou Společnosti pro trvale udržitelný život a jezdí do Novohradských Hor, kde renovuje středověký statek. |
