Téměř deset let jezdila jako zpravodajka do válečných konfliktů, pak se z toho čtyři roky „léčila“. Třeba tím, že začala fotit snímky zachycující lidské štěstí. A fotografka Alžběta Jungrová je nacházela i v bídě asijských a afrických slumů. Na sto svých nejzásadnějších fotografií vybrala na výstavu Já věřím, kterou instalovala do staré prádelny v areálu pražské Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí.
Ptáte se na souhlas, když chcete někoho vyfotit? To bych dobrou fotku nikdy neudělala, protože většina lidí nahodí nějakou automatickou pózu, o níž si myslí, že je dobrá, a ona většinou dobrá není. (usmívá se) Pokud budeme hrát na to, že potřebuju souhlas každého člověka, kterého fotím, můžeme se s žánrem streetová fotka rozloučit. Samozřejmě nefotím lidi v intimních nebo trapných situacích, kdy by jim to bylo nepříjemné. Moje fotky visí na Instagramu. Pokud se někdo ozve, že si nepřeje být takto zvěčněn, stáhnu to. Ale ještě se mi nikdo takový nepřihlásil. Už takhle je dokumentární reportážní fotka strašně bitá. Místo abych fotila, řeším souhlasy. Chápu to, když fotím ve věznici, ale ulice je pro mě pořád místem naprosté tvůrčí svobody.
Nechápu, proč se nedělají foťáky menší, technologie by to umožnily, ale přístroje pro profesionály jsou pořád velké a těžké. Možná je za tím obava, že bychom s malým aparátem neměli takovou autoritu.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
