Už 11. listopadu čeká Danu Syslovou životní jubileum. Svou sedmdesátkou se ale nijak zvlášť nezabývá. „Připadá mi to absurdní. Jsou to narozeniny jako každé jiné. Mám snad slavit, že jsem se toho dožila? Sedmdesátky se přece dožije kdekdo. Samozřejmě jsem zestárla, mám vrásky a pytle pod očima, ale stejně žasnu, že už je mi tolik, protože si tak nepřipadám. Duše je stejná, jen ta tělesná schránka mě zrazuje,“ říká herečka, která je už šest let jednou z nejoblíbenějších tváří seriálu Ulice.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Jaký měla vztah s o mnoho starším manželem? A jak prožívala rakovinu? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Nad svým věkem se ale občas zamýšlí. „Přemýšlím o tom, že když už jsem v té druhé půlce, kolik mi asi zbývá času. Dívám se na přítelkyně, kterým je kolem sedmdesáti a vidím, jak jim ubývají síly, byť dělají, že ne, a říkám si: „Tak co, mám před sebou rok? Pět let? Deset?“ Ale za deset let třeba už nebudu mít energii a sílu chtít vyjít na kopec nebo si jít zaplavat. A dochází mi, že se to krátí. A že bych tedy neměla prošvihnout jedinej den, což samozřejmě prošvihávám. Protože když jsem unavená, strávím ho klidně v posteli, ale zase je mi dobře.“
V posledních letech si konečně začala vychutnávat tu lepší stránku života. „Čtu si knížky, odpočívám. A navíc teď mám docela dobré období, kdy mám život ráda, raduju se z vnoučka, z dětí, cestuju, mám práci. Nechci to ještě zavřít a bejt starou bábou, který táhne na osmdesát,“ říká Dana Syslová.
Po všech strastech, které ji potkaly, se dalších už neobává. „Možná když člověk přežije všechny ty věci a chce žít dál, dojde k nějakému zklidnění a harmonii. Já to mám dokonce i v nějaké numerologii, že teď už se nic nestane a konečně můžu žít klidně. Tak jsem si řekla, že pokud mně budou sloužit nohy, oči a sluch a nebudu nemocná, tak si ten život ještě budu užívat. Bohužel teď mám tolik práce, že hned tak nikam nepojedu,“ postěžovala si.
Dana Syslová s manželem Vlastimilem Haškem a dětmi.
Práci by ale neměnila. „Když zkouším a chodím mezi lidi, kteří jsou mi milí, a ta práce má nějaký smysl a nabíjí mě, tak to je taky fajn. Není nic strašnějšího, než když jdete zkoušet divadlo, které vás nebaví, nebo se vám tam kvůli někomu nechce. Což už se mi teď, na volné noze, stává málokdy. Teď zrovna mám partičku, se kterou jsem moc ráda. V Divadle Palace zkoušíme Dámy z Aniane, takovou laskavou hru o vztazích a osudech dvou sester, které k sobě po letech znova nacházejí cestu. A po dlouhých letech se na jevišti setkávám s Danou Kolářovou,“ dodává.
