Nejdřív mi to připadalo roztomilé. Když jsem ho poprvé navštívila, vlastně mě ten jeho staromládenecký byt i bavil, líbilo se mi, že to není žádný upjatý suchar, který si dává oblečení do komínků a baví se mytím nádobí. On je to navíc i trochu bohém, takže mě všechny ty lahve od vína, poházené oblečení a plechovky od fazolí a bůhvíčeho ještě ani moc nepřekvapily. Jenže jsem tak nějak naivně čekala, že si třeba čas od času uklidí alespoň tak, abych si měla kam sednout.
Jenže ono to bylo přesně naopak. Jak říkám, ne že bych byla nějak cimprlich, ale když vejdete do bytu, kde vás hned při otevření dveří praští přes nos i několik týdnů nemyté nádobí a stejně tak dlouho zrající zbytky jídla v pekáčích, když projít bytem je jako cesta minovým polem, kde se na zemi válí všechno od oblečení až po šlupky od banánů, a dokonce i v ložnici to připomíná smradlavou skládku, tak už ani nemám chuť ani na sex. Prostě se mi v tom bytě dělá fyzicky špatně. Jednou jsem si málem sedla do hnijících zbytků čehosi, co snad kdysi byla okurka. A bylo toho víc. Sama nechápu, jak chytrý třicátník-vysokoškolák může žít v takřka nevyvětratelném smradu.
Jasně že jsem si řekla, že je to prostě chlap, tak to nebudu komplikovat a uklidím mu, jenže to zas byl oheň na střeše, jako že "nezasahuj mi do soukromí" nebo "nelez mi do věcí". Takže máme problém. Přítel jinak sám o sebe dbá (i když vana připomíná spíš odpadní jímku) a nemám s ním jiný problém – je zábavný, pozorný, milý, vycházíme spolu dobře, ale protože sama ještě bydlím u rodičů, začíná ten jeho čurbes chtě nechtě zasahovat do našeho života. Natož abychom spolu začali bydlet.
A ani to nevypadá, že by se to mělo v nejbližší době nějak změnit. Když na to stočím hovor, tak buď začne být nevrlý, nebo slíbí, že to naše hnízdečko lásky trochu zkulturní, ale skutek utek. Má moc práce, neměl čas, uklidí o víkendu, znáte to. Takže úplně nevím, co mám dělat. Rozejít se s ním nechci, protože k tomu nemám jiný důvod, ale žít s ním v tom jeho kutlochu nemůžu a nechci do konce života čekat, až rodiče odjedou na chatu. A do společného podnájmu se mu nechce, protože byt prý má. Co mám dělat?
1. Dát mu nůž na krk a říct: buď já, nebo ten čurbes.
2. Počkat si na vhodnou chvíli a uklidit mu, ať chce, nebo nechce.
3. Přestat ho navštěvovat do doby, než si uklidí, však ono mu to dojde.
4. Najít si podnájem a scházet se s ním výhradně tam.
