1. Hlavním motivem při znásilnění je sexuální touha.
Zpověď znásilněnéPřečtěte si příběh znásilněné dívky, kterou o panenství připravil vlastní strýc. |
Znásilnění je využíváno jako zbraň, která má pokořit a způsobit bolest. Jde o násilný čin, kdy je sexu použito jako zbraně. Zásadní motivy pro znásilnění jsou vztek a sadismus. Většina znásilnění bývá také předem promyšlena (přičemž nemusela být vybrána konkrétní oběť), nejde tedy o spontánní projev vášně, jak je často předpokládáno.
2. Znásilněné osoby jsou za své znásilnění zodpovědné.
Existuje představa, že znásilnění se "stane" osobám, které si o něj koledují. Tedy těm, které se vracejí pozdě v noci domů samy, vyzývavě oblečeným, což predikuje nespoutaný životní styl apod. Statistiky ovšem ukazují, že znásilnění pachatel plánuje: konkrétní oběť pak vybírá na základě jiných věcí než je oblečení, fyzický vzhled, chování, věk atd. Pachatel většinou hledá snadnou oběť, někoho, kdo mu nebude dělat velké problémy a nebude se bránit.
3. Znásilňovány jsou pouze vyzývavě oblečené, atraktivní ženy.
S výše uvedeným také souvisí tento mýtus o obětech. Pravdou je, že znásilnění může potkat každého: ženu, muže, dítě, v jakémkoliv věku, jakékoliv rasy či v jakékoliv společenské třídě. Žádné okolnosti neomlouvají tento čin, k problematice nelze přistupovat způsobem "vždyť si o to koledovala".
4. Pachatel znásilnění je ojedinělý patologický jedinec.
Podle zkušeností dochází ke znásilnění nejčastěji mezi manželi, partnery, příbuznými, sousedy a spolupracovníky. Oběť jej většinou zná a nejde o patologického jedince. Naopak to může být tzv. "slušný" člověk, do kterého by to nikdo neřekl.
5 Pachatele oběť nezná a znásilnění probíhá formou přepadení.
Tento mýtus rovněž úzce souvisí s výše jmenovaným. U většiny znásilnění oběť pachatele zná, a to ve více než padesáti procentech případů (podle některých publikací to je až 80 procent). Jen málo útoků je zaměřeno na úplně cizí osoby. Pachatelé mohou být z řad milenců, kamarádů, rodinných příslušníků, kolegů v práci, policistů. To, že vás bude chtít znásilnit někdo z blízkého okolí, je mnohem pravděpodobnější než znásilnění někým cizím. Také obvyklé místo a čas nejsou park a noc. Mohou to být naopak místa, kde se cítíme bezpečně, denní hodiny pak nebývají výjimkou. I v manželství dochází ke znásilnění a sexuálnímu násilí a je rovněž klasifikováno jako trestný čin.
6. Většina hlášených znásilnění je vymyšlená, nebo se přehání.
Mnohem častější je, že oběť znásilnění nenahlásí. Předpokládá se, že znásilnění je oznamováno pouze v osmi procentech případů. Falešná obvinění jsou výjimkou, nikoli pravidlem. Činí zhruba v 6 až 10 procent případů nahlášených znásilnění. I "přehánění" je mýtus. Organizace Sexual Assault Support Services uvedla, že "sexuální útok nastává, když jedna osoba zneužije své síly a sexuálním způsobem překročí osobní hranice druhé osoby bez jejího svolení." Znásilnění je pak bezpochyby velice brutální formou překročení osobních hranic.
7. Oběti po znásilnění v podstatě touží.
I když má konkrétní žena ráda "tvrdý" sex, neznamená to, že by chtěla být znásilněna, nebo že by se jí to líbilo. Při znásilnění chybí prvek svobodné volby. Násilníci v oběti vidí kořist, nikoli lidskou bytost, a sex spojují s násilím, nikoli láskou a vzájemným potěšením.
8. Žena se má nechat znásilnit, aby se vyhnula zraněním či zabití.
Samo znásilnění je ublížení, a to jedno z nejhorších. Vedle fyzické bolesti zanechává psychické jizvy, které nemusí být nikdy zahojeny. Žena se prý nemá bránit, protože je to nejbezpečnější možnost. Ano, existují i situace, kdy je to snad výhodné, ale obecně je sebeobrana tou nejlepší volbou.
9. Znásilňovány jsou jen ženy nebo děti.
Tvrdí se, že muži nemohou být proti své vůli zneužiti díky fyzické síle (případně absenci erekce), znásilněný muž to tedy musel chtít. A přesto muži tvoří sedm až deset procent znásilněných, bez ohledu na sexuální orientaci. Rozhodně není zcela neobvyklé znásilnění muže mužem, zvlášť pak v extrémních podmínkách, jako je vězení apod. Také předpoklad, že muž, který znásilní jiného muže, je homosexuál, je mylný, neboť sexuální touha při znásilnění obvykle nehraje roli.
10. Erekce a orgasmus ke znásilnění nepatří
Pravdou však je, že orgasmus, erekce ani ejakulace se sexuálním vzrušením a touhou nutně nesouvisí. A už vůbec nelze mít za to, že by tyto fyzické projevy říkaly, že by sexuální touha znamenala souhlas se stykem. Opět chybí prvek svobodné vůle. Oběť s aktem nesouhlasí, byť může mít tělesné projevy, které napovídají opak. Tyto mýty opět ubližují znásilněným, protože se opět snaží svalit díl viny na ně.
