S manželem jsme nemohli mít děti. Protože jsme po nich velmi toužili, rozhodli jsme se pro adopci. Po mnoha testech a několika letech čekání jsme se stali rodiči tříměsíční holčičky. Dali jsme jí jméno Terezka.
Dceru porodila narkomanka
Její rodiče jsme pochopitelně neznali. Sestra z kojeneckého ústavu nám jen tajně prozradila, že otce nezná ani její matka. Té bylo, když se malá narodila, necelých sedmnáct let. Pohybovala se na skutečném okraji společnosti, byla narkomanka a žila v komunitě lidí stejných jako ona.
Dcery se ihned po porodu zřekla. Terezka musela být v ústavu ještě několik měsíců pod lékařským dohledem, byla nedonošená a projevovaly se u ní abstinenční příznaky kvůli chování její matky v těhotenství. Naštěstí dlouhodobě se to na ní nepodepsalo. Nemocná byla v útlém dětství asi jako všechny malé děti.
Tereza o adopci neví
Terezce je už 15 let. O tom, že jsme ji adoptovali, jsme jí nikdy neřekli. Nikdy nepojala ani nejmenší podezření, také pro to nebyl důvod. S manželem ji velmi milujeme a na to, že není naše, jsme úplně zapomněli. Kolikrát se přistihnu, jak manželovi říkám, že je Terezka celý on, tvrdohlavá jako mezek.
Pochopitelně mí i manželovi rodiče o adopci vědí, ale ani oni by Terezce pravdu neřekli. Když nám před 15 lety oznámili, že se staneme rodiči, všichni společně jsme se domluvili, že malá se nikdy nedozví, že není naše. Báli jsme se, aby nezačala pátrat po skutečných rodičích a nezažila trauma z toho, že ji skutečná matka odložila. S mužem jsme se přestěhovali do jiného města, našli si novou práci a začali nový život.
Před pravdou neutečeš
Před 14 dny mě zastavila kousek od našeho domu mladá žena se slovy, že ví, kdo jsem a že zná i Terezu. Zpočátku jsme nechápala, o co jí jde, chtěla jsem ji odbýt a jít pryč, ale její věta: "Já jsem Terezčina pravá matka," mě doslova přibila k zemi. Nebyla jsem schopná slova. Poté, co jsem se vzpamatovala, jsem jí chtěla říct, že se plete, že Terezčinou matkou jsem já, ale došlo mi, že to nemá cenu. Ta žena moc dobře věděla, kdo jsem a jak je to i s mou dcerou.
Odešly jsme spolu do blízké kavárny. Tam mi vypověděla celý svůj příběh. Jak žila před porodem dcery i po něm. Poté, co dceru nechala v porodnici, ještě několik let strávila na ulici mezi narkomany. Asi před deseti lety se seznámila s mužem, který jí pomohl se ze všeho dostat. Vzali se a ona pracuje jako prodavačka ve městě, ze kterého jsme se my odstěhovali. Děti zatím nemají, ale manžel prý o její dceři ví. To on ji přesvědčil, aby po nás začala pátrat. Šťastnou shodou náhod nás našla.
Znělo mi to jako z červené knihovny a kdyby se to netýkalo mě, moc bych jí přála, aby se s dcerou shledala a všichni žili šťastně spolu až do smrti.
Chce Terezu poznat
Já se však bála zeptat, co od nás chce. Představa, že by usilovala o mou a vlastně i svou dceru, byla strašná. Pochopitelně právně na ni nemá žádný nárok, žádný soud by jí Terezu nevrátil, ale o to mi nešlo. Jenom ta představa, že by se Terezka dozvěděla, že její matkou nejsem já, ale tato cizí žena, je pro mě děsivá. Ale kdoví, možná soudím předčasně a Terezka by se dokázala s pravdou o svém původu vypořádat.
Zeptala jsem se Iny (tak se údajně ta žena jmenuje), co od nás vlastně chce. Prý chápe, že jsme pro Terezu těmi nejlepšími rodiči, ale na druhou stranu ona sama už skoro deset let žije spořádaně a den ode dne víc a víc trpí tím, že nikdy nepoznala své dítě. Protože však nechce už nikomu ublížit, rozhodla se nejdřív vyhledat mě a požádat o setkání s Terezkou. Vzhledem k tomu, že nevěděla, že jsme jí pravdu nikdy neřekli, nebude se prý stavět proti nám a neprozradí jí, kdo ve skutečnosti je. I když si původně myslela, že by se jí představila jako její skutečná matka, vše jí vysvětlila a požádala o odpuštění.
Nechala jsem si čas na rozmyšlenou
Od mého setkání s Inou jsem úplně mimo. Manželovi jsem o něm a celém našem rozhovoru všechno řekla. S Inou jsme se domluvily, že se jí ozvu, jak jsme se s mužem rozhodli. Uplynuly už dva týdny a stále nemáme jasno. Bojíme se, že i když Tereze budeme pravdu nadále tajit, kde máme jistotu, že se ji nikdy nedozví. A třeba právě od Iny?
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 28. února 2010. Anketa je uzavřena.
