Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Už odmalička jsem chtěla mít velkou rodinu. Vyrostla jsem se třemi sourozenci, jsem nejstarší a vždycky jsem mamince s malými bráchy a sestrou pomáhala. Hezký vztah mi s nimi vydržel i do dospělosti. I naši rodiče jsou úžasní, máme s nimi fajn vztah. Vždycky jsem je obdivovala za to, jaké krásné dětství nám dokázali vytvořit. Rodiče pro mě byli a jsou vzorem, chtěla jsem mít jednou také takovou krásnou a pohodovou rodinu. Naštěstí jsem potkala muže, který chtěl děti. Je pravda, že nebyl můj první, před ním jsem měla dva vážnější vztahy, ale oba ztroskotaly na tom, že jsem se chtěla usadit a mít děti.
Bylo mi sedmadvacet, když jsem poznala svého budoucího manžela. Je o tři roky starší a v té době byl krátce rozvedený. Z manželství měl dceru, ale když jí byl rok, žena mu řekla, že není jejím otcem a požádala o rozvod, aby začala nový život s pravým otcem holčičky. On chtěl dítě vídat, ale exmanželka mu bránila, až to nakonec vzdal, nechtěl malé příliš komplikovat život.
Potkali jsme se v hračkářství, já hledala nějakou drobnost pro kamarádčina syna a on pro dceru. Ten den ji měl vidět naposled. Už ani nevím, jak jsme se dali do řeči, ale povídalo se nám spolu hezky, měli jsme i z obchodu stejnou cestu a nakonec jsme si vyměnili telefonní čísla. Za pár dní mi zavolal, sešli jsme se a od té doby jsme prakticky pořád spolu.
Už po několika schůzkách jsem měla pocit, že ho znám celý život. Bylo mi s ním tak dobře, cítila jsem se v bezpečí. Zažívala jsem s ním pocit, jaký jsem si pamatovala z dětství, klid, harmonii a pohodu. Rozuměli jsme si v hodně věcech, především v tom, že oba chceme děti a čím dřív, tím líp. Ale nikam jsme se nehrnuli, chtěli jsme se nejdřív poznat.
Po roce známosti jsem otěhotněla, vzali jsme se a těšili se na miminko. Těhotenství jsem neměla moc hezké, už od třetího měsíce jsem až do porodu strávila v nemocnici víc času než doma. Dcera se narodila sice spontánně, ale porod trval skoro 24 hodin. Hodně jsem zkusila, ale holčička byla naprosto v pořádku.
Jedno, dvě a tři
První půl rok nebyl jednoduchý, malá byla hodně neklidná, měla jsem problémy s kojením, bylo to opravdu vyčerpávající. Manžel mi sice pomáhal, ale chodil do práce a často se vracel až večer, kdy mi maximálně pomohl s koupáním. Ale byli jsme šťastní a naplánovali jsme si, že do dvou let bychom chtěli další dítě. Povedlo se a narodil se nám kluk, měsíc po dceřiných druhých narozeninách. Těhotenství jsem zvládala lépe, ale i tak jsem musela být na sebe hodně opatrná. Naštěstí šla mamka do důchodu a mohla mi občas pomoct s dcerou.
Syna jsem porodila císařem, byl ve špatné poloze a doktoři nechtěli nic riskovat. Naštěstí jsem se ze všeho brzy dostala a mohli jsme jet domů. Bylo to opět náročné, manžel v práci, doma dvouletá dcera, miminko, ale zvládala jsem. Ovšem byla jsem také víc unavená, vyčerpaná, jenže která máma s malými dětmi není. Manžel se mi snažil pomáhat, ale jeho pomoc měla své meze. Celé dny jsem byla sama s dětmi, on musel být v práci.
Když byly synovi dva roky, dceři čtyři, začal muž mluvit o tom, že bychom si měli pořídit další dítě. Přiznám se, že se mi do toho už nechtělo, docela jsem se těšila, že dcera brzy začne chodit do školky, budu doma jen se synem a za rok půjde do školky i on a já se vrátím do práce. Proti třetímu dítěti jsem nebyla, ale chtěla jsem si aspoň dva tři roky odpočinout. Manžel mě doslova ukecal, pokoušeli jsme se tedy o třetí dítě a za pár měsíců jsem otěhotněla. Těhotenství i porod proběhly naprosto bez problémů, konečně jsem si to i užívala. Narodil se nám opět syn.
Těšila jsem se do práce
Už jsem byla v péči o děti mazák, starší chodily do školky a dceru čekala první třída. Doma jsem se zaběhla, nebylo to tak náročné jako první měsíce po porodu druhého syna, ale na rovinu už mi začalo lézt na mozek, že jsem pořád jen s dětmi a občas i manželem. Vídala jsem se sem tam s kamarádkami a s jejich dětmi, s rodiči a sourozenci, ale já tak potřebovala už jít do práce, mezi jiné lidi, dělat i něco jiného než vařit, uklízet a starat se o děti, nemít je pořád za zadkem.
Už jsem se domluvila i v práci, kdy nastoupím, nejmladšímu byly dva roky, mé místo bylo obsazené, ale shodou okolností paní, která po mně nastoupila, půjde do důchodu a šéf mi slíbil, že se mnou počítá. Jak já se těšila.
Jenže před týdnem jsem zjistila, že jsem zase těhotná. Vůbec nevím, co mám dělat. Já už nechci další dítě, ale to by znamenalo, že bych musela jít na přerušení. Ani manželovi jsem to ještě neřekla, protože vím, že by nepřipustil, abych se dítěte vzdala.
Naďa
Názor odbornice: Nejste na děti sama
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Naďo. Čekáte dítě a nejste těhotná poprvé. Počala jste jej s manželem, který je navíc i dobrým otcem vašim stávajícím třem dětem. Nemyslím si, že se nyní máte rozhodovat, zda dítě chcete či nikoliv. Dítě už existuje, je s vámi, vyvíjí se, roste. Slyším vaše stesky na to, že se cítíte být přetížená. Taková situace lze řešit.
Fakt že máte tři děti (a čtvrté na cestě) zdárnému řešení vůbec nebrání. Nemusíte však na něj být sama. Člověk se někdy točí v bludném kruhu a nedokáže od vlastní situace odstoupit. Nezdráhejte se využít pomoci odborníka, psychologa z manželské poradny. Jako nezbytnost bych také viděla promyslet si do budoucna, kterou formu antikoncepce zvolíte. Jen tak lze totiž pro příště předejít nechtěnému těhotenství.
Jste-li však již těhotná, nerozhodujete sama za sebe. A zvolit nebytí pro již existující dítě mi, promiňte tu upřímnost, přijde nefér.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 28. října 2019. Anketa je uzavřena.
