Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Je mi 39 let. Necítím se na ně, ale nikdo mi je neodpáře. Vypadám dobře, o mnoho let mladší, a je pravda, že na tom tvrdě pracuju. Byla jsem dlouhá léta sama a veškeré ty roky jsem strávila tím, že jsem se starala jen o sebe. Rodiče ani sourozence nemám.
Našla jsem se ve své práci, kde jsem si vybudovala dost slušnou kariéru. Volný čas jsem měla jen pro sebe, trávila jsem ho s přáteli, ve fitku, ale i jen tak sama doma se skleničkou a dobrou knížkou či filmem. A vyhovovalo mi to – tak jsem si to před patnácti lety naplánovala. Nechtěla jsem do svého života – kromě několika nezávazných vztahů na pár dní či týdnů – už nikdy pustit žádného muže.
Před svatbou mi zlomil srdce
Za můj životní styl mohlo zlomené srdce. Měla jsem několikaletou, hodně vážnou známost. Chodili jsme spolu od mých osmnácti let, naše rodiny se znaly, mámy i tátové se přátelili a po pár letech se nám dokonce složili na malý byt. Oba jsme byli jedináčci a jak moji, tak jeho rodiče pro nás pochopitelně chtěli to nejlepší. Bylo mi něco málo přes dvacet, když jsme spolu začali bydlet. Přítel byl o pět let starší a už si vydělával, já ještě studovala.
Když jsem skončila školu a našla si práci, domluvili jsme se, že se vezmeme. Děti jsme ještě neplánovali, ale už jsme o nich mluvili. Je pravda, že pořídit si dítě chtěl především přítel, já chtěla počkat. Přece jen do té doby jsem znala jen samé povinnosti – škola, pak práce. Chtěla jsem si pár let užívat, bylo mi třiadvacet a na dítě jsem měla ještě pár let čas.
Ale na přípravy svatby došlo. Měli jsme domluvený termín, rodinná švadlena mi šila šaty. Naše matky se s nadšením chopily příprav, dali jsme dohromady seznam hostů a zarezervovali i místo, kde se měla konat svatební hostina. Do svatby chyběl necelý měsíc, když přišla chvíle, která mi otočila život vzhůru nohama. Vyhledala mě dívka, byla těhotná a řekla mi, že čeká dítě s mým snoubencem. Prý už odmítá čekat na to, až mi to on řekne, musela to udělat sama. Nevěřila jsem jí, myslela jsem si, že si z nás před svatbou naši přátelé vystřelili, ale byla to pravda. Přítel se nakonec ke všemu přiznal. Prý doufal, že se to nikdy nedozvím. Svatbu rušit nechtěl, té druhé řekl, že mě neopustí, ale o dítě se finančně postará.
Chtěla jsem žít už jen sama
Přesvědčoval mě, že já jsem ta jediná, že to byl úlet na dvě tři noci, bohužel s následky, ale nás to přece nemůže rozdělit. Ale já mu to nedokázala odpustit. Skončila jsem s ním. Ten večer jsem si vzala pár svých věcí a odešla k rodičům. Dlouho jsem byla na dně, dokonce jsem několik dní strávila v nemocnici, odmítala jsem jíst, zhroutila jsem se. Svatba byla zrušena, rodiče odstěhovali mé věci a bývalého přítele ani jeho rodiče jsem už nikdy neviděla. Odmítla jsem se s kýmkoliv z nich setkat. Skoro rok trvalo, než jsem se sebrala a zatvrdila jsem se, že už žádný vážný vztah nechci. Budu žít sama pro sebe, realizovat se v práci. Bydlela jsem u rodičů. Naši byli úžasní, ale bohužel už mě opustili. Táta zemřel před osmi lety a maminka před pěti.
Dlouhé roky jsem žila sama, tak, jak jsem se kdysi rozhodla. Mám zajímavou práci, která mě baví. Nic a nikdo mě neomezuje, můžu se jí naplno věnovat. Mám pár skvělých přátel, občas nějakou tu krátkodobou známost. Ale nechci si už žádného chlapa pustit k tělu. Když budu hodně upřímná, tak si přiznám, že mi chybí dítě. Ale mám kolem sebe kamarádky, které je mají, tak jsem aspoň přijala roli hodné a štědré tety.
Mladší přítel
Jenže před pár měsíci jsem se ve fitku seznámila s Andrejem. Je mu třicet. Začali jsme se scházet, na druhé schůzce jsme měli sex a je nám spolu dobře. Jemu nevadí věkový rozdíl, mě to také netrápí. Neměla jsem od začátku v úmyslu náš vztah posouvat někam jinam než do roviny nezávaznosti. A je pravda, že na své roky nevypadám, málokdo by mi hádal víc než třicet.
Ovšem po dlouhé době, vlastně poprvé od zrušené svatby, cítím, že jsem šťastná. Těším se na něj a ani nechci, aby to mezi námi skončilo. Zároveň se však bojím se mu víc otevřít, víc se zamilovat. Andrej už pár dní mluví o tom, že bychom spolu mohli žít, ne se jen občas vídat, ale já nevím. Nechci žádné další zklamání. I když teď ten rozdíl devíti let mezi námi necítíme, nemusí to tak být vždy. A navíc, co když bude jednou chtít dítě a já už budu stará?
Hanka
Názor odbornice: Nebojte se vztahů!
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Hanko! Jak jste se sama přesvědčila, ten „správný“ věkový rozdíl mezi mužem a ženou nemusí být zárukou dobrého fungování vztahu. Nyní zažíváte vztah s mladším mužem Andrejem. Rozumíte si a cítíte se jako jeho partnerka příjemně. Nevidím důvod, proč v tomto vztahu nepokračovat dál.
Nikdo vám samozřejmě nezaručí, zda (jakýkoliv) vztah vydrží či nikoliv. Příčinou této nejistoty však není věkový rozdíl. Vztah zatím neměl možnost se posunout dál. Bude na vás, zda mu dáte šanci poskočit do další úrovně či úrovní. Nacházíte se na vztahovém počátku. Andrej navrhuje společné bydlení. Je-li vám s Andrejem fajn, nezdráhejte se začít spolu bydlet. Jeďte spolu na dovolenou, plánujte si společný volný čas. Bude-li se i potom dařit dobře, domlouvejte se co dál. Bude svatba? Přijdou děti?
Budoucnost je vždy nejistá bez ohledu na věkový rozdíl partnerů, jejich rasu, vyznání, zájmy, světonázory, oblíbenou barvu... Nebojte se vztahů. Dejte jim šanci, i když vaše vztahová historie obnáší trauma. Ve finále by vám totiž nejvíce bylo líto, kdybyste nevyzkoušela, zda vám to s Andrejem bude klapat.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 7. října 2019. Anketa je uzavřena.
