Na dětské tábory jezdím už mnoho let, tak od první či druhé třídy. Zpočátku jsem odloučení od rodičů nesla dost těžce, ale rok od roku se to lepšilo. Dnes vím, že ty dva týdny s kamarády na táboře pro mě byly nejhezčími momenty letních prázdnin.
Proto jsem byla docela ráda, když mi nabídli, jestli bych to nechtěla zkusit jako praktikantka, mám hodně zkušeností. Vedoucí tábora mi řekla, že jsem mazák, který si bude umět poradit v každé situaci. To mi samozřejmě lichotilo. Jsem silně introvertní typ, těžko se mi navazují vztahy, hlavně s kluky. Ve společnosti více lidí, navíc když je moc neznám, se necítím příliš dobře. Ale s mladšími dětmi problém nemám, je mi s nimi dobře. Díky tomu, že jsem starší, mám pocit menší převahy a nemusím se nijak přetvařovat.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Tak jsme se s vedoucí domluvily a já vyrazila jako takový malý vedoucí na svůj první tábor, kde jsem nebyla už jen jako jedno dítě z mnoha. Také jsem si mohla konečně něco málo přivydělat, když v mém věku jsou možnosti brigád ještě dost omezené.
Byl to ten nejlepší kluk, jakého jsem poznala
Zpočátku bylo všechno v pořádku, děti byly fajn, oblíbily si mě a já je. Často jsem se svými svěřenci jen tak seděla a povídali jsme si. A jednou za mnou přišel i desetiletý kluk, nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli důvod, proč vyhledává mou společnost, je ten, že se mu líbím. Vždy se mě snažil pobavit a nebo mi s něčím pomoct.
Bylo to jak ze špatného románu - kluk se na táboře zamiluje do své vedoucí, ale věkový rozdíl je moc velký. Na tom by ale nebylo nic špatného, kluci se celkem běžně zamilovávají už od školky do svých paní učitelek. Jenže já jsem na tom byla brzy jako on. Cítila jsem, že mi není lhostejný, že se mi líbí, že na něj myslím, že jsem se prostě zamilovala. Byl to ten nejhodnější, nejchytřejší kluk, jakého jsem do té doby poznala, vždy mě dokázal rozesmát.
Nikdy předtím jsem neměla žádné „pedofilní sklony“, nikdy se mi žádný „malý“ kluk nelíbil. Je pravda, že žádné velké zkušenosti ještě nemám. Už jsme se s klukem líbala, ale to je asi tak všechno. Teď jsem se vlastně poprvé doopravdy zamilovala.
Neviděla jsem ho už půl roku
Bylo mi jasné, že až skončí tábor, bude po všem. Snažila jsem se tedy si to co nejvíc užít. Asi dva dny před koncem tábora to bylo nejhorší, protože jsem se musela rozhodnout, co udělám. To bylo to nejtěžší, protože ani já, ani on jsme nemohli nic říct. Kdybych mu přece jen řekla, co cítím, tak bych jenom ztížila naše loučení nebo bych ho vyděsila a jeden z nás by skončil na psychiatrii. Zkrátka by to nic nevyřešilo a vše by se zkomplikovalo. Neexistovala možnost, že bychom mohli zůstat spolu.
Začala jsem ho ignorovat a vyhýbat se mu, abych nám usnadnila loučení. A tak to skončilo bez jediného slova, neřekli jsme si ani ahoj.
Tohle bylo poprvé, co jsem kvůli někomu brečela, navíc celý zbytek prázdnin. Tak nějak jsem se s tím smířila až teď, po půl roce. Ani kamarádce, ani mámě, se kterou si jinak všechno říkáme, jsem se nesvěřila. Ale stejně si pořád dokola kladu otázky jako: opravdu jsem se do něj zamilovala, nebo jsem jen byla tak zoufalá? A co on, opravdu jsem se mu líbila, nebo to byla jen taková hra? Jaké by to bylo kdyby ten věkový rozdíl neexistoval? Zajímala by mě rada odborníka.
Nemyslím si, že jsem pedofil, ale i tak mi nepřijde normální zamilovat se v patnácti do malého kluka. Chápu, že rozdíl pěti let je jako nic, ale tohle je v tom nejhorším možném věku. Troufám si říct, že mezi 40letou a 35letým není žádný rozdíl, zatímco mezi 15letou a 10letým ano. Až mně bude osmnáct, tak on ještě nebude ani na střední škole.
Pořád na něj ale nedokážu zapomenout. Přijde mi nefér, jen kvůli tomu, že mně je patnáct a jemu deset, všechno zahodit. Vždyť to byl jediný člověk, se kterým jsem se cítila dobře.
Sabina
Názor odbornice: Smutek přebolí
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12
Milá Sabino! Především bych ráda ocenila tvou odvahu se se svým trápením svěřit. A vlastně si myslím, že se ti přihodilo něco velmi přirozeného. Ve tvém věku jsi teprve na samém počátku leckdy spletitých cest, které vedou k ujasnění si, kdo pro nás bude ten pravý životní partner. Na táboře jsi v desetiletém chlapci našla spřízněnou duši, do které sis s velkou pravděpodobností promítla svá současná patnáctiletá očekávání.
Jsem přesvědčena, že ses zachovala v dané situaci vlastně docela zrale tím, že jsi svému kamarádovi o svých citech neřekla. Je možné, že k tobě také něco cítil. Láska desetiletého a patnáctileté však může mít velmi rozdílnou (a vzájemně nesrozumitelnou) kvalitu. Je možné, že by tvým pocitům nerozuměl, dost možná by jej mohly i vyděsit. Takhle jste každý zůstali ve svém bezpečném „levelu“ prožívání. Po návratu domů zažíváš smutek z odloučení od milé osoby. Ač to možná zní zvláštně, tahle zkušenost tě posouvá ve vývoji dále dopředu.
Nejsi pedofil, stejně jako by jsi nebyla na opačném konci spektra sexuálních deviací, kdyby ses třeba zamilovala do svého čtyřicetiletého učitele fyziky. Je dobré, že jsi schopna náhledu na to, že takový vztah nemá nyní mnoho šancí na to, aby se stal reálným.
Po čase smutek z odloučení přebolí a tobě zůstanou fajn vzpomínky. A velmi pravděpodobně budeš kráčet vstříc stále reálnějším vztahům se svými vrstevníky. A ano, až ti bude třicet, může se úplně klidně stát, že budeš v úžasném a fungujícím partnerském vztahu s pětadvacetiletým mladým mužem.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 26. února 2018. Anketa je uzavřena.
