Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Dáša, je mi 32 let. Jsem vdaná a s manželem vychováváme pětiletého syna Kubu. Oba jsme přiměřeně přísní i tolerantní. Naštěstí se ve výchově syna shodneme. Z Kuby tak vyrůstá veselý, hravý, slušný a pohodový kluk. Je dost živý, někdy to je o nervy ho ukočírovat. Na druhou stranu ale není zakřiknutý, je celkem nebojácný a samostatný. S manželem jsme oba hodně sportovně založení, i to má vliv na náš přístup k výchově. Rozhodně nechceme, aby nám z kluka vyrostla nějaká bojácná bábovka.
Bohužel přesně v opačném duchu vychovává svého syna moje kamarádka Markéta. Poznaly jsme se v porodnici, kde jsme obě ve stejný den porodily syny. Ten její se jmenuje Martin. Rozuměly jsme si od prvních okamžiků, jsme téměř stejně staré (jsem jen o rok starší) a máme hodně podobné názory na okolní dění i smysl pro humor.
Bydlíme kousek od sebe
Šla jsem domů z porodnice o den dřív, příliš jsme se neloučily, slíbily jsme si, že se budeme vídat. Ani ona ani já jsme neměly v okolí maminky s malými dětmi, proto jsme byly rády, že jsme si tak sedly a navíc, že k sobě budeme mít i blízko. Bydlíme docela kousek od sebe, čtvrt hodiny pěšky nebo pět stanic autobusem. Už po pár dnech jsme se sešly na společnou projížďku s kočárky parkem a od té doby jsme se pravidelně vídaly.
I když máme s Markétou hodně společného, máme i mnoho rozdílného. To se týká především názorů na výchovu dětí i přístupu k nim. Já zastávám takovou trochu živelnější výchovu, nedělám si z ničeho příliš velkou hlavu, dám na zdravý selský rozum, a hlavně nehledám všechno na internetu. Když si s něčím nevím rady, nebo si nejsem jistá, poradím se s mámou, zeptám se dětské lékařky a hlavně nepanikařím.
To Markéta je pravý opak. Všimla jsem si toho už v porodnici. Zpočátku se nám nedařilo kojit, sestřičky nás uklidňovaly, že to všechno přijde, jen to chce čas a ať se zbytečně nestresujeme. Já se toho držela, ale Markéta byla úplně hotová a hned udělala závěr, že ona žádné mléko mít nebude, že to je jasný. Pochopitelně pravdu neměla a brzy jsme začaly obě kojit.
Paní Katastrofa
Podobné nervy měla i s tím, že její Martínek ještě neleze, když náš Kuba už lezl dva týdny. Pak že ještě nechodí, když je ve věku, kdy chodí většina dětí. Pořád se svého syna snažila s jinými porovnávat, a když měla pocit, že je horší, tak hned byl velký problém. Můj muž jí celkem brzy začal říkat paní Katastrofa.
Rady od maminekJak si z mateřství nedělat těžkou hlavu a zvládnout ho s radostí. To a více řeší maminky na eMimino.cz |
Což o to, tohle všechno bych byla schopná vydržet. Naštěstí na mě Markéta často dala, když jsem ji uklidňovala, že se přece nic neděje, že každé dítě je jiné a nemůže pořád srovnávat s ostatními a dělat si z toho takové nervy. Jenže postupně se k tomu začaly přidávat naše velmi rozdílné názory na to, co dětem dovolit, jak s nimi mluvit apod.
Jakmile začali kluci komunikovat, být i více samostatní, rozdíl mezi našimi přístupy se ještě víc prohloubil. Markéta Martina neustále okřikovala, co smí a co nesmí dělat. Na hřišti mu byla pořád u zadku, bála se, aby náhodou z té klouzačky či prolejzačky nespadl, tak mu raději na ni zakázala přístup. Martínek pak celý nešťastný seděl s námi na lavičce, zatímco můj Kuba lítal s ostatními dětmi po hřišti. Mockrát jsem Markétě říkala, že nemůže Martina tak omezovat, ale bylo to zbytečné. Podobně jsme na tom byly i s jídlem. Zatímco já Kubovi občas dovolila i nějakou tu sladkost, Martin nic takového nemohl. Pak na nás jen smutně koukal, až mi ho bylo líto. Dokonce mi jednou Markéta vytkla, že bych neměla Kubovi před Martinem tu sušenku dávat.
Příkladů našich rozdílných přístupů bych našla ještě hodně. Prakticky denně, tedy kdykoliv jsme všichni trávili čas společně, jsem narážela na problémy. Nedávno mi Kuba řekl, že už s Martinem ani nechce kamarádit, že s ním není žádná legrace a že je radši s Honzíkem ze školky, který bydlí u nás v domě. Samozřejmě jsem se mu to snažila vysvětlit, že to Martínkovi bude líto, když s ním nebude chtít být. Ale moc dobře ho chápu. Martin je tak jiný než Jakub, bojácný, zakřiknutý, moc toho nenamluví a jen se drží máminy sukně. A bohužel vinu na tom nese jeho máma.
Dáša
Názor odbornice: Pěstujte toleranci
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Dášo! Váš příběh pěkně ilustruje, že návod na ideální rodičovství neexistuje, neboť jednoduše existovat nemůže. V roli je totiž příliš mnoho proměnných, které nelze zařadit do žádné tabulky, která by nám následně vygenerovala onen ideální přístup. Pro začátek pokládám za důležité vyslovit, že co ve výchově syna vyhovuje Vám, nemusí nutně sedět Vaší kamarádce Markétě - a naopak.
Na Vaši situaci se lze podívat ze dvou úhlů pohledu. V životě člověka se vyskytuje několik období, ve kterých získáváme nové sociální vazby (a třeba i přátele), ne všechny přátelské vazby však přetrvají do období následujícího. Fungují, neboť vás aktuálně spojuje podobná životní situace (narození synů). S nástupem syna do školky se ve vašich životech objevují noví známí a kamarádi. A ti, které znáte z porodnice, nutně nemusí i po nástupu dětí do předškolních zařízení vydržet. Otázkou tedy je, zda se již vaše přátelství s Markétou vlastně nevyčerpalo.
Druhý úhel pohledu bude pojednávat o Vaší schopnosti tolerovat odlišný přístup kamarádky k výchově. Každé z dětí je jiné, Vy a Markéta máte kolem sebe jiné nejbližší sociální okolí, za sebou jinou historii. Markéta zjevně potřebuje mít nad věcmi větší kontrolu a raději je obezřetnější a možná někdy až úzkostnější než Vy, která postupujete intuitivněji, či dokonce živelně.
Přístupu kamarádky nemusíte rozumět, ani když s ní proberete, proč své dítě vychovává tak, jak činí. Ale přesto by možná stálo za to se upřímně a samozřejmě bez ostnů kritiky o Markétiny důvody zajímat. Každý z nás totiž máme nějaké důvody, podhoubí, které spolupůsobí, že se chováme určitým způsobem. Jste-li kamarádky (a chcete-li jimi i zůstat), je dobré pěstovat v sobě značnou míru tolerance a pochopení pro to, že můj přístup k životu není platný všeobecně a nemusí fungovat pro všechny okolo mne.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 29. ledna 2018. Anketa je uzavřena.
