Ovšem biologický otec se mi najednou ozval a prý by byl rád, kdyby mohl své stáří strávit se mnou a dohnat, co jsme zameškali.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Moje první dětská vzpomínka je, že sedíme s mámou na zemi v kuchyni, ona mě objímá a pláče. Nejspíš to byl den, kdy od nás otec odešel. Byly mi tři, když se otec odstěhoval a naši se později rozvedli. Když jsem byl větší, máma mi řekla, že si našel jinou paní. A já to tak bral, na tátu jsem si moc nepamatoval, celý můj svět byla moje máma a taky babička s dědou. Takže se mi po něm ani nestýskalo.
Časem jsem se dozvěděl, jak to bylo po rozvodu pro mámu těžké, pracovala na poště, peněz moc neměla a otec na mě ani moc neplatil. Naštěstí nám hodně pomáhali její rodiče, jenže maminku to štvalo, protože sami měli málo a i o to se s námi dělili.
Nový táta
Pak se objevil Jirka, chlap jak hora, maminku si vyhlídl na poště, kam si každý den k jejímu okénku chodil kupovat známky, nebo zaplatit složenky, zkrátka dělat cokoliv, jen aby ji viděl. Pak ji pozval na rande, nějakou dobu spolu chodili, došlo i na naše seznámení, které bylo naprosto dokonalé. Já si Jirku zamiloval od první minuty. Po nějaké době se k nám nastěhoval, byla svatba a já měl tátu. Skvělého tátu. Dneska, kdy je mi 32 let a sám mám děti, vím, jak je to těžké být jim dobrým rodičem, ale Jirka to dokázal na výbornou a pro mě je velkým vzorem.
Do naší rodiny přišel, když mi bylo zhruba pět let. Od té doby bylo u nás doma už jenom veselo. Jirka se mi hodně věnoval, prý ze mě musel udělat chlapa, byl jsem zhýčkaný od maminky a babičky, které mi chudáčkovi chtěly vynahradit, že jsem neměl tatínka. A já mu jsem za všechno opravdu vděčný.
Po dvou letech se narodila moje první sestra, po dalších dvou letech druhá. Byly to tátovy princezny, obě holky jsou fakt kočky. Už od malička měly hromadu ctitelů a jinak tomu není ani dneska. Vdané nejsou, děti nemají, ale obě mají partnery a vypadá to dost vážně. Táta mezi námi nedělal nikdy rozdíly, nezažil jsem, že by holky upřednostňoval. My tři byly jeho děti a to bylo pro něj nejdůležitější.
O svém biologickém otci jsem dlouhá léta neslyšel. Zapomněl jsem na něj, pro mě byl tátou Jirka. Pamatuji si akorát, jak jsem někdy v osmi letech přišel s brekem domů, že mi paní učitelka řekla, že má v těch našich jménech zmatek, já se jmenuju jinak než máma, a ať si to prý doma nějak ujasníme. Moc jsem to nechápal a do té doby nijak neřešil, ale učitelka mě dost zaskočila. Jmenoval jsem se po svém tátovi, máma měla už nové příjmení po Jirkovi a učitelka, taková stará struktura, v tom zkrátka viděla velký problém.
Tenkrát Jirka řekl, že se budu taky jmenovat jako on. Máma se bála, že můj vlastní otec nebude souhlasit, raději mu rovnou navrhla, že už žádné peníze od něj nechce a on s nadšením, že se vyvlékne z vyživovacích povinností, souhlas dal. Vzpomínám, jak to tenkrát máma obrečela, že se klidně vzdá syna kvůli pár stovkám, které jí sporadicky posílal.
Dneska jsem ženatý, mám fajn ženu a malého syna. Bohužel maminka už zemřela, zůstal mi jen táta Jirka a sestry. Jako rodina při sobě dost držíme. Táta žije sám, ale všichni se mu snažíme pomáhat. Maminčin odchod nese hodně těžko. Je bez ní takový ztracený.
Biologický otec se přihlásil
Na pohřbu mámy mne kontaktoval neznámý člověk. Tvrdil, že je můj otec. Uvěřil jsem mu, až když mi ukázal občanku a dokonce měl u sebe svatební fotku s mojí maminkou. Na nějaké povídání nebyl čas, já na to ani neměl náladu, vnutil mi své telefonní číslo, ať se mu prý ozvu. Mlely se ve mně různé pocity, a než jsem se rozhodl, jak s nimi naložím, zavolal on mně. Jak jsem později zjistil, kontakt na mě mu dala moje žena. Omlouvala se mi, ale prý když ji na tom pohřbu o něj požádal a v očích měl slzy, myslela si, že dělá dobrý skutek.
Tak jsem souhlasil se schůzkou. V kavárně jsme spolu seděli dvě hodiny. Vyprávěl mi o sobě, své nové rodině, dvou synech. Omlouval se mi, jaký prý byl hlupák, že se vzdal veškerého kontaktu se mnou. Málem bych na ty jeho řeči dal. Nic jsem k němu necítil, ani když mi řekl, že je nemocný a nejspíš tady už dlouho nebude. Prý by byl rád, abych mu odpustil. Prý by mě chtěl blíž poznat, seznámit i s mými nevlastními bratry.
Přišlo mi to všechno jak z nějakého amerického dojáku. Musel to pochopit z mého odmítavého postoje, tak mi řekl, že po sobě zanechá dost velký majetek a část z něj bude i moje. Asi si myslel, že tím nějak můj postoj ovlivní. Já o něj, ani jeho peníze ale nestojím, pro mě už je pozdě. Potřeboval jsem ho mnohem dřív. Odpustit mu nedokážu, i když mě o to má žena prosí. Jenže ona nechápe, jak mi jako dítěti bylo, ona vyrostla ve funkční rodině. Já už tátu mám, toho nejlepšího a i vůči němu mi přijde nefér se stýkat s otcem, který se na mě vykašlal.
Václav
Názor odbornice: Kamarád místo otce
Vážený Václave! Příběh Vašeho dětství trefně ilustruje, že rodiče nedělá genetický materiál, není-li doprovázen obrovským množstvím času průběžně s dítětem stráveným.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Díky Jirkově pěknému přístupu jste měl možnost zažít dětství s dobře fungující otcovskou postavou. Osobnostně Vás také formovalo, že jste nevyrůstal jako jedináček. Zjevně považujete vztahy ve Vaší primární rodině za kvalitní, držíte při sobě, dokážete se podpořit i v nelehkých životních situacích, jakou bylo úmrtí Vaší mámy.
Biologický otec Vás tedy kontaktoval již jako dospělou, hotovou osobnost. V životě každého z nás jsou klíčová období, kdy pomyslně potřebujeme stihnout některý z vývojových úkolů. Když je v tom konkrétním období nestihneme, je velmi obtížné (a často nemožné) zpoždění dohnat. Role fungujícího táty po dobu dětství je právě takovým případem. Vztah s biologickým otcem už nikdy nelze dohnat tak, abyste fungovali jako otec a syn.
Nebyl to totiž Váš biologický táta, kdo s Vámi prožíval dětské radosti a starosti, bál se o Vás, když jste prodělával dětské nemoci, řešil s Vaší mámou, jak přistoupit k Vašim pubertálním prohřeškům. S biologickým otcem (i jeho dětmi z dalších vztahů) můžete, když se zadaří, navázat třeba i kamarádský vztah dvou dospělých lidí, rodinné pouto se však dost pravděpodobně “nahodit” nepodaří.
Je pouze na Vás, zdali s biologickým otcem budete udržovat nějakou míru kontaktu. Bude to kontakt podobný vztahu s novým kolegou z práce či novým sousedem z místa bydliště, rozhodně nemůže žádným způsobem nahradit či přebít Vaše rodinné vazby.
Když se na kontakt s biologickým otcem podíváte touhle optikou, třeba nebude tak nesnadné s ním či jeho dětmi do nějaké míry komunikace vstoupit.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 22. ledna 2018. Anketa je uzavřena.
