Před nějakými dvanácti lety jsem nastoupila do firmy, kde jsem se seznámila s Hankou. Tehdy v oddělení, kde jsem začala pracovat, byla už několik let a měla pozici zástupce vedoucího. Jako jediná ze zaměstnanců měla vystudovanou vysokou školu a po odchodu šéfa do důchodu, což proběhlo zhruba za rok, se stala jeho nástupkyní.
Milá kolegyně
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Od prvních chvil jsme si my dvě padly do oka. Jsme téměř stejně staré, obě jsme tenkrát byly vdané a měly každá dva puberťáky zhruba ve stejném věku. Ostatní kolegové byli buď muži, nebo příliš mladé i starší ženy, se kterými jsme ani jedna neměly mnoho společného. Nestaly se z nás velké kamarádky, které spolu tráví čas i po práci a ve svém volném čase, byly jsme spíš takové dobré známé. Chodily jsme spolu na obědy, na cigaretu (spolu jsme nakonec i přestaly kouřit a jedna druhou v tom podporovaly) a přitom jsme řešily naše domácí problémy. Povídaly jsme si o dětech, našich partnerech, jedna druhé jsme i radily, co a jak dělat.
Ve firmě jsem zůstala asi dva roky, pak manžel dostal pracovní nabídku odjet na pár let do vídeňské pobočky firmy, u které pracoval, pochopitelně s rodinou, a taková nabídka se prostě neodmítá. Dala jsem výpověď, s Hankou jsme byly nějakou dobu jen v písemném kontaktu. Poslední zprávy od ní se týkaly jejího manželství, prožívali krizi a ona se mi svěřovala. Pak najednou nic. Přiznám se, že jsem na ni časem víceméně zapomněla. Byla fajn, měla jsem ji celkem ráda, ale nechyběla mi.
Zhruba po čtyřech letech jsme se vrátili zpátky domů. Já nastoupila do jiné firmy, v té původní nebylo místo, i když mi tenkrát Hanka řekla, ať se ozvu, že něco vymyslíme. Jenže ona tam už nepracovala a nikoho jiného jsem tak dobře neznala. Občas jsem si na ni vzpomněla, ale nikdy jsem ji nekontaktovala.
Rozpad manželství i ztráta dětí a práce
Až mi před půl rokem zazvonil telefon a ona to byla Hanka. Prý by mě moc ráda viděla. Domluvily jsme si schůzku a docela jsem se na ni těšila. V kavárně, kde jsme se měly sejít, jsem byla dřív. Netrpělivě jsem ji vyhlížela a najednou u mého stolu stojí nějaká žena a usmívá se na mě. Já ji vůbec nepoznala. To nebyla Hanka, jak jsem si ji pamatovala. Čekala jsem hezkou, sympatickou a elegantní ženu ve slušivém moderním oblečení se šik účesem, jen o pár let starší. Takovou jsem ji kdysi znala. Přede mnou ale stála opuchlá, zanedbaná žena v nepadnoucím oblečení. Vypadala pomalu jak bezdomovkyně, i když její oblečení bylo čisté. I její tvář byla nehezká, vrásčitá, nateklá, přerostlé vlasy jí zplihle visely podél obličeje. Úplně jsem se jí lekla.
Sedla si ke mně a začala vyprávět. Tenkrát, když jsme si spolu naposledy psaly, její manželství procházelo těžkou krizí. Manžel si našel mladší ženu a s ní se rozvedl. Podařilo se mu ji i vyštípat z domu, který bohužel byl jeho. Dal jí sice nějaké peníze, ale na pořízení bytu to bylo málo. Synové s ní do podnájmu jít nechtěli a zůstali s tátou a jeho novou partnerkou. Otec si je kupoval a oni se na mámu prakticky vykašlali. Už byli oba velcí, nemělo cenu prý to řešit soudně. Oni se už sami rozhodovali. Občas ji navštívili, zavolali jí, ale moc zájmu nejevili. Tatínek je prý proti ní zpracoval. Hanka prý dodnes nepochopila, proč to dělal, vždycky spolu dobře vycházeli, než se objevila jeho nová partnerka, pak úplně otočil.
Hanka to nezvládla a začala pít. Nakonec ji alkohol dostal, chodila opilá i do práce, ze které ji nakonec propustili. Nějakou dobu žila z úspor, i její rodiče se jí snažili pomáhat, ale před dvěma lety zemřeli a Hanka zůstala úplně sama, se syny se vůbec nestýká. Po rodičích zdědila nějaké peníze a z těch a z příjmu z občasných brigád teď žije. Bydlí v malinké garsonce, kterou jí ze soucitu pronajal za symbolické nájemné syn dlouholetých známých jejích rodičů. Ale je to prý jen dočasné, než jeho syn dostuduje a nastěhuje se tam. Hanka se mi dušovala, že už má pití pod kontrolou. Absolvovala i léčbu.
Upnula se na mě
Byla jsem naprosto v šoku, co člověka může potkat. Jak je všechno relativní. Jeden den jste na vrcholu, máte krásnou a spokojenou rodinu, zajímavou práci a druhý den jste na úplném dně. Hanka po mně nic nechtěla, jen mě prý chtěla vidět, zavzpomínat na časy, kdy jí bylo dobře a já do nich tenkrát patřila. Nikoho jiného už nemá, když na tom byla nejhůř, všichni její známí se od ní odvrátili. Bylo mi jí hrozně líto. Chtěla jsem jí pomoct, jakkoliv, ale peníze odmítla. Tak jsem jí aspoň po kamarádkách sehnala nějaké oblečení. Navštívila jsem ji i v její v garsonce, trvala na tom, že mi musí ukázat, jak žije, tak jsem jí pak nechala poslat velký nákup. Byla mi hrozně vděčná, plakala, že nikoho nemá a že je šťastná, že teď má aspoň mě.
Hanka mě prosila, abychom se občas viděly. S tím jsem souhlasila, sešly jsme se několikrát, zpočátku po 14 dnech, ale pak mě přemlouvala, abychom se vídaly častěji. Teď ji vidím denně, čeká na mě před mojí prací nebo u našeho domu. Neustále mi děkuje, jak jsem jí pomohla, jak jen kvůli mě má chuť dál žít a něco se sebou dělat. Volá mi i několikrát denně, píše esemesky, prý jak se mám, nebo že mě chce jen slyšet a popřát mi hezký den. Už jsem jí několikrát řekla, že ji sice ráda vidím a věřím, že se snad od toho dna brzy odrazí, ale že se nemůžeme tak často vídat, že mám i jiné plány, nemám tolik času, kolik by ona chtěla. Zkrátka mě její vděčnost a to, jak se na mě nalepila, už obtěžuje. Nemám nic proti tomu si s ní občas zavolat, jednou za čas se sejít na kafe, ale tohle ne, to už je moc. I manžel mi řekl, že jí má plné zuby, když ji několikrát potkal před naším domem, jak na mě čeká.
Adéla
Názor odbornice: Na vás je stanovit hranice
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Adélo! Zřejmě jste se jako jedna z mála v Hančině okolí neodvrátila, ba naopak, kamarádce jste přispěchala na pomoc. Její vděčnost je tak vlastně přirozenou reakcí na Váš dobrý skutek.
Píšete však, že poslední dobou vděčnost kamarádky přerůstá v až obtěžování. Vypadá to, jako by Hanka neměla na světě nikoho jiného než Vás, avšak Vy ve svém životě máte (a chcete mít) prostor i pro jiné lidi či aktivity, než jsou ty spojené s Hankou.
Váš osobní prostor a hranice nemůže hlídat nikdo jiný než právě Vy sama. Nebojte se o tom s kamarádkou otevřeně promluvit. Rozmyslete si dopředu, jak častý kontakt s kamarádkou je pro Vás v pořádku. Podle toho s Hankou posléze rozmlouvejte, navrhněte jí, jak často byste se mohly spolu vídat. Možná by pomohlo i naplánovat nějaký společný program?
Buďte v rozhovoru s kamarádkou otevřená v tom, že zbytek času chcete věnovat něčemu a někomu jinému než právě jí. Počítejte s tím, že alespoň zpočátku bude dodržování dohody hodně na Vás a na to, jak udržíte dohodnuté hranice.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 1. ledna 2018. Anketa je uzavřena.
