Na svátky prožité v Africe vzpomíná ráda. Její maminka sice byla smutná a brečela, že nevidí blízké, rodiče se však snažili dcerám vytvořit atmosféru českých Vánoc. Doma tedy nechyběla ryba ani stromek, byť umělý.
Do Egypta odjeli kvůli práci tatínka, který se zabýval rentgenovou technikou. Žili v Káhiře na ambasádě, kde se všichni znali, v rozlehlém uzavřeném a hlídaném areálu, po kterém se mohli volně pohybovat. Do města běžně nesměli, jen v doprovodu někoho z dospělých. „O víkendech jsme však hodně cestovali. Sebrali jsme se tři rodiny, nasedli do aut a postupně jsme procestovali celý Egypt. Na to vzpomínám ráda,“ říká Kristýna Badinková Nováková.
V Egyptě prožila pět let od svých pěti roků. Vrátila se do čtvrté třídy a byl to šok. „První půlrok jsem se cítila osaměle, všechno pro mě bylo naprosto nové. Šla jsem sama pěšky ze školy po městě, což jsem nikdy předtím nedělala. Poprvé jsem zažila, co je to být na dětském táboře, sama a daleko od rodičů. Celý jsem ho probrečela. Nebyla jsem zvyklá, žila jsem v bublině, kde jsem byla pořád s někým, koho jsem znala. Pro mě byl návrat moc těžký,“ vzpomíná.
Nakonec jí pomohl dramatický kroužek, kam začala na konci čtvrté třídy chodit. Díky němu si našla kamarádky a také získala roli ve filmu Výchova dívek v Čechách. Tam si tehdy Kristýny Novákové všiml režisér Jan Hřebejk, který ji obsadil do Pelíšků jako Jindřišku.
„Bylo mi šestnáct, něco málo už jsem herecky měla za sebou, ale moje role v tom filmu byla přece jen velká a pro nás děti byla většina věcí nová. Honza Hřebejk to naštěstí s herci umí, je typ režiséra, který svůj záměr umí podat a vysvětlit tak, že šlo všechno neuvěřitelně snadno a přirozeně“.
Kristýna Badinková Nováková
|
Bez velkých problémů zvládla i emotivní chvíle, kdy jí umřela filmová maminka a ona se schovala v její skříni. „Díky Honzovi vznikla i tato scéna naprosto plynule. Chvíli jsme si o tom spolu povídali, on pak poprosil většinu lidí, aby šli z placu pryč, pustil smutnou hudbu, já si tehdy představovala, jaké by to asi bylo, kdyby se mi něco takového stalo, a rozbrečela jsem se. Vlastně si nevybavuji, že bychom tu scénu opakovali nějak mockrát,“ říká s odstupem.
Díky filmu se stala známou, popularita jí však v době dospívání vadila. „Lidé si na mě ukazovali, nemohla jsem si dát někde v hospodě jen tak pivo, aniž by to někdo komentoval, jít s kamarády a chovat se spontánně. Ve škole se na mě najednou spolužáci i učitelé začali jinak dívat, všichni si na mě ukazovali, vyčnívala jsem. Vadilo mi, že jsem ztratila anonymitu, zaskočilo mě to,“ přiznává.
S dvacetiletým odstupem už všechno vnímá jinak. „Jsem ráda, že jsem v tom filmu mohla hrát a nevadí mi, že si mě s ním všichni spojují. I když jsem pak byla i v jiných projektech, pro všechny stejně zůstanu Jindřiška z Pelíšků. Jen mám pocit, že už tuto roli asi ničím nepřebiji. Nevím, jestli ještě může přijít něco, co by ji překonalo.“
