Sice nebyl narozdíl ode mě z Prahy, ale dvakrát během jednoho dopoledne zaspat a nechat si ještě ujet autobus... A to byl vlastně teprve začátek.
Když jsme ještě oba dva byli na škole, tak to ještě šlo. Každý jsme bydleli u rodičů, do toho sladký studentský život, večírky, zkouškové, a navíc se nemuselo nic moc řešit. To se prostě lehce přehlédlo, že se občas přítel někde zapomněl nebo neudělal nějakou drobnost, kterou slíbil. Asi vás napadne, že i tak jsou tři hodiny čekání dost dlouho na to, že jsem se na něj už ze začátku nevykašlala. No jo – jenže já byla zamilovaná. A on se navíc dokáže ze všeho vykecat.
Teď už nám ale táhne na třicítku, bydlíme spolu, a nezměnilo se nic. Naopak. Já samozřejmě chápu, že když toho má člověk hodně (přítel je na volné noze a má několik různých úvazků), tak občas na něco zapomene nebo se někde zdrží, ale u něj je chorobná nespolehlivost spíš způsobem života. Ne že by čas neměl, ostatně nemusí každý den chodit do kanceláře jako já, ale přijít někam včas nebo udělat něco v termínu je pro něj nadlidský úkol. "Proč si třeba nenařídíš víc budíků, nebo si to někam nenapíšeš?", říkám mu čas od času. Pokaždé odpoví, že se polepší, ale kde nic tu nic.
Jen tak namátkou − jednou přišel o devět hodin později, zrovna když jsem potřebovala s něčím docela nutně pomoct (to byl zatím jeho "rekord"). A navíc opilý. Když jsme jeli za sestrou do porodnice, zpozdil se o dvě hodiny. Občas se také stane, že nedorazí vůbec. Prostě zapomene nebo mu to nepřijde důležité. O úsměvné drobnosti, jako že na poštu chodí zásadně tak dlouho, až se doporučená psaní vrátí zpět nebo že se občas ze služební cesty vrátil o tři dny později, protože "mu to vždycky ujelo, samozřejmě nemluvím. Hloupé je, že se na něj nemůžu v ničem, ale opravdu vůbec v ničem spolehnout.
Ne že by to byl nějaký buran, který by mne bral jako kus hadru, nebo že by v tom byl nějaký zlý úmysl. Spíš jde o to, že nutit ho k čemukoli nebo po něm chtít něco, co se musí udělat na čas, je naprosto zbytečné. Navíc je to trochu chaotik, který je prostě zvyklý dělat všechno na poslední chvíli a problémy řešit způsobem, že počká, až "vyhnijí". Prostě co se ho bytostně netýká nebo mu nehoří pod rukama, to jako by neexistovalo.
Před dvěma dny jsem ho například poprosila, jestli by nemohl vyzvednout neteř ze školy. Tipněte si, jak to dopadlo. Nakonec mé sestře volala nervózní družinářka. Jeho reakce? "A sakra. Tak to pardon. No a jak se to nakonec vyřešilo?" Já ho mám samozřejmě ráda, ale v současné době nejen že není schopen přijít kamkoli včas, ale okolní svět, povinnosti nebo i ty nejlehčí závazky pro něj prostě přestaly hrát jakoukoli roli. A já se vlastně musím začít sama sebe ptát, jestli to s takovým samorostem, pro kterého možná za chvíli přestanu existovat i já, má vůbec cenu. Co mám dělat?
1. Začít mu oplácet stejnou mincí, aby na vlastní kůži pocítil, jaké to je.
2. Rozejít se. Kdyby přišla nějaká vážná situace, tenhle člověk oporou nebude.
3. Dát mu ještě šanci, ale podmínit společný život alespoň částečnou spolehlivostí.
4. Smířit se s tím. Jiný už prostě nebude. Buď se na něj nespoléhat, nebo mu psát všude vzkazy.
