Dobrý den,
s manželem žiji 16 let a od narození první dcery (děti máme dvě, dcera 15, syn 13) zaznamenal vztah, z mého pohledu (asi po fázi největší zamilovanosti), citelné trhliny. Cítila jsem se bez podpory, na manžela jsem se nemohla spolehnout (při každé příležitosti hodně pil, předem domluvené plány byly po pár skleničkách ignorovány, když jsem se po dobrém i po zlém dožadovala toho, na čem jsme se dohodli, byla jsem hysterka, patologicky žárlivá, nemožná, srovnávaná s ostatními). Často jsem byla upozorňována na nedostatky - vše bylo takové nenápadné poučování a jakoby v dobrém úmyslu (např. "na rozdíl o tebe při v kládání nádobí do myčky přemýlím", "podívej se, jak se chováš", "myslíš jen na sebe", "moje ex byla oproti tobě hvězda"...atd.). Nejdříve jsem se cítila naštvaně, když jsem se za čala bránit a obhajovat, vše mi ještě odargumentoval tak, že jsem se nakonec cítila tak provinile a omluvila se mu, často jsem měla pocit, že se omlouvám i za to, co jsem ani neudělala. Obvyklá byla jeho věta: "Moje chování je výhradně reakcí na tvoje chování". Pracovala jsem z domu (překlady), nikdy jsem nebyla na manželovi finančně závislá, v některých fázích, když už byly děti větší, jsem měla i dvě práce (zatímco manžel tráví v práci max. 20 hodin týdně a ve svém volném čase není nijak aktivní), přesto měl neustále připomínky, buď jsem vydělávala málo a byla mi udělena rada, ať "táhnu pinglovat", nebo mu vadilo, že jsem pořád doma, případně že v práci nic nedělám, jen se válím na židli a mlátím do klávesnice ....přitom byl kompletně zajištěn chod domácnosti a veškerá starost o děti. Také jsem si po čase všimla, že mne zásadně neoslovuje (ani jménem, ani žádným jiným oslovením), že se jeho moralizování odehrává výhradně beze svědků, ve společnosti je naopak velmi milý, chápavý, dokonce i zná moje jméno a okolí ho má za milého, přátelského dobráka (v současné době chudáka, který má tak příšernou ženu). Nebo bývá hodně smutný, když je po nějakém domácím výstupu, a budí velkou lítost. Zlom nastal, když jsem po 10 letech (na jeho nátlak) nastoupila do práce, přijali mne do kanceláře, po roce jsem byla povýšena a přidali mi plat. Když jsem to manželovi s radostí oznámila, suše prohodil: "nějak brzy, ne?". Jenže já se v kolektivu kolegů začala cítit jako někdo úplně jiný, že něco umím, že je se mnou občas i zábava, že mohu být i pochválena, oceněna.....a začalo se mi zvedat sebvědomí. A od té doby se krize v pratnerství výrazně zhoršila. Příkladů bych mohla uvést na celou knihu. Narazila jsem na několik odkazů o manipulátorech........nechci manželovi nijak křivdit, ale mám pocit, jako bych v charakteristikách manipulátora našla jeho. Bohužel se ve mne zlomil i vztah k manželovi, už nemám strach, že mne opustí (naopak, kéž by), ale stále mám strach z jeho chování. Naše soužití je pro mne vysilujícím procesem plným podivných her. Dokonce už se i na dva měsíce dobrovolně odstěhoval do bytu, který dostal od rodičů. Nejdříve vyhazoval z domu mě, pak zase že půjde on, jednou mne ubezpečoval, ať nepočítám s tím, že odejde s holýma rukama, když odešel, reagoval na moje písemné výzvy, aby si dal do kupy, co bude požadovat tak, že nechce vůbec nic, že mi všecno nechá, byl smutný a vyvolával ve mne soucit, nakonec jsem "vyměkla" a dohodli jsme se že to ještě zkusíme. Po třech měsících je vše ve starých kolejích. Opět dostávám přednášky (samozřejmě beze svědků, popř. nenápadně tak, aby v pozadí byly děti a mohlo pak proběhnout upozornění, že ani před nimi nejsem schopná se udržet): např. kvůli fotce, kterou jsem měla uloženou v mobilu, kvůli tomu, že jsem si v noci odešla lehnout do obýváku, když jsem nemohla spát, padly i výhružky fyzickým násilím a vyhazovem z domu, sprosté nadávky. Žiji v napětí, co mi zase bude vyčteno, když udělám/řeknu a), měla jsem udělat/říct b) a naopak, popř. se u toho blbě tvářím nebo mám špatný tón hlasu. Když zmíním jím vyslovené výtky vůči mě, vysmívá se a před dětmi a jinými přítomnými naznačuje mou "omezenost", atd. Někdy si přeji, aby si manžel našel jinou ženu a dal mi už pokoj. Cítím, že si ho nevážím, že chci vztah ukončit, ale bojím se ten krok udělat, bojím se jeho rakce. Manžel navrhl i poradnu, ale nevím, jestli má smysl, navíc předpokládám, že pokud budu souhlasit, tak se bude všemožně vytáčet, proč tam nejít (protože jsem taková a maková, protože, jak sám řekl, prý doufám, že ho rozeberou a já ze všeho vyjdu jako hvězda), když řeknu ne, budu obviněna z neochoty spolupracovat (popř. dle jeho slov, že se bojím, že mne rozeberou a uvidím, že nejsem zase taková hvězda). Navíc teď čeká syna poměrně náročné období ze zdravotního hlediska, jsem z toho velmi nervózní, bojím se o něj. Jsem v neustálém napětí. Musím až nepřirozeně ovládat své emoce, které jsou jinak okamžitě použity. Samozřejmě vím, že mám také svoje mouchy, že nejsem dokonalá, umím být protivná, nervózní, občas výbušná.....atd.
A tak... - otázka upravena poradcem
Katka
