Vaši vrstevníci většinou dokončují vysokou školu. Vy už se sedm let věnujete ševcovskému řemeslu, na které školy neexistují. Jak k tomu došlo?
Byla to vlastně velmi spletitá cesta. Když mi bylo jedenáct, přestěhovali jsme se s rodinou z Vysočiny do Prahy a já měla silný pocit vykořenění. Začínající puberta k pocitu stability také nepřispěla. Hledala jsem tedy, co by mě bavilo a dávalo mi vnitřní radost. Z Gymnázia Jana Nerudy s francouzským zaměřením jsem přešla na návrhářskou školu, kde jsem byla jen rok a poté jsem odjela na rok do Francie. Byla jsem ve třídě jediná zahraniční studentka a nevěděli si se mnou moc rady. Přidělili mě tedy k učitelce, vynikající krejčové madame Claire. Nechodila jsem na klasické předměty a celé dny s ní jenom šila. Zjistila jsem, že řemeslná práce mě velmi baví, a začala jsem přemýšlet, že se do školy už nevrátím.
Známé značky se prezentují, že šijí boty ručně, ale není to pravda. Používají flexiblové stroje, které nemají s ruční výrobou nic společného. Chápu, že je to marketing, ale znehodnocují tím práci tradičních ševců.
