Zpravodajka Eva Hrnčířová: Belgická školka pro syna? To byl šok

  5:16aktualizováno  5:16
Přes tři roky je zpravodajkou ČT v Bruselu. Díky ní se dozvídáme, co nového se děje v Evropské unii. Řekli byste, že je to nuda. Eva Hrnčířová ale takovou práci vnímá jako výzvu. V Belgii žije s manželem a vychovává tříletého syna.

Eva Hrnčířová se synem | foto: Archiv Evy Hrnčířové

Baví vás informovat o Evropské unii?

Eva Hrnčířová

* Narodila se v Litoměřicích v roce 1976.

* Vystudovala žurnalistiku a poté Západoevropská studia na FSV UK, při studiích začala pracovat v zahraničním zpravodajství ČT, kde se specializovala na EU. Natáčela reportáže v mnoha evropských zemích, moderovala pořad U nás v Evropě a od léta 2007 je zpravodajkou ČT v Bruselu.

* Je vdaná, manžel pracuje jako novinář na volné noze. Mají tříletého syna Tobiáše.

* Eva mluví anglicky, francouzsky, částečně německy a pasivně vlámsky.

* Volný čas tráví všechen s rodinou a s ní ráda cestuje, sportuje a poznává nová místa.

Já vím, že to všem připadá hrozný a nudný, nezáživný a šílený. Ale když to člověk ví, o to větší je to novinářská výzva. Obzvlášť v televizi, kdy člověk musí bojovat o to, aby vůbec získal prostor a zároveň to podat tak, aby se na moje reportáže mohli dívat i normální lidé a aby pochopili, o co tady v Bruselu běží. Také mi to přijde hodně důležité, protože se to dotýká životů nás všech, i když pro hodně lidí je Brusel daleko. A když už člověk o tom procesu něco ví, pak je taky zajímavé sledovat, jak se jednotlivé státy chovají úplně stejně, jako by se chovalo 27 lidí z různých zemí v jakémkoliv jiném spolku: uzavírají různé dohody a kompromisy, uzavírají mezi sebou koalice, nepouštějí si někoho k tělu, jsou slabí i silní. To všechno mě baví rozkrývat.

O Bruselu se říká, že je to jedno z nejnudnějších měst na světě. Je to pravda?
Říká se to, nedávno to dokonce vyšlo v nějakém průzkumu. Já si myslím, že Brusel je ošklivé město, kde se ale příjemně žije. Jedním z těch důvodů je třeba to, že polovina obyvatel Bruselu jsou cizinci, takže tu panuje hodně kosmopolitní a uvolněná atmosféra. Člověk si tu vlastně vůbec jako cizinec nepřipadá. Někdy mi přijde, že tu mám až moc přátel Čechů, ale známe se i s Francouzi, Němci, Španěly, Maďary a různě smíchanými páry. Je to zvláštní, že s Belgičany se tu zdaleka tolik nesetkáte. Atmosféra je tu ale díky nim klidná, neuspěchaná… takové to belgické Ça va (klídek, O.K. - poznámka redakce).

Vadí vám na Bruselu něco?
Tradičně se zmiňuje počasí, protože tu hodně prší. Jinak asi nic, ale to je i proto, že se nesnažím negativa hledat. A když je něco jinak, spíš to beru jako místní kolorit. Hodně jsme řešili s manželem výběr školky pro syna, protože když člověk poprvé přijde do belgické školky, tak je to pro českou matku trochu šok.

V čem?
Že se děti nepřezouvají, to jsem ještě schopná pochopit. Jiný kraj, jiný mrav. Ale že v těch zimních botičkách, džínách a svetru děti i spí, to už se mi zdálo trochu divné. O nějakých tepláčkách a pyžamkách jako v Česku se tady ani nedá mluvit. Zkrátka hygienické standardy jsou trošku jinde, navíc tu v běžných školkách nemají zdaleka tolik aktivit, třeba přes zimu vůbec nechodí ven.

Pokud v zimě hodně prší a děti nemají nic na převlečení, tak by to asi byl trochu problém…
Asi ano, ale být od rána do odpoledne celý týden v jedné místnosti není nic moc. Školku jsme proto vybírali hodně dlouho a nakonec jsme zvolili mezinárodní školku, protože jsem jako česká matka prostě nedokázala skousnout některé věci. Člověk si zdálky často říká, že všechno musí být minimálně stejné, ne-li lepší než v Česku, a ono to tak zkrátka není. Tam, kam syn nakonec chodí, se navíc učí dva jazyky. Jedna učitelka je Angličanka a druhá Belgičanka, která na děti mluví francouzsky.

V čem vám chybí a naopak nechybí Česko?
Chybí mi jedině snad rodina a občas taky staří přátelé. Naštěstí ale není Belgie od Čech tak daleko. Je tu ale cítit větší klid, lidé působí vyrovnaněji. Mnohem lépe se mi tu třeba řídí auto. U Belgičana člověk sice nikdy neví, kdy zastaví a zaběhne si do trafiky, ale řidiči nejsou vůbec agresivní. Nikdo tu nikoho nevytlačuje, řidiči pouštějí chodce kolikrát i mimo přechod, netroubí na sebe jako blázni. Praha mi připadala hodně vystresovaná, agresivní, často i nepřátelská. Tady si tak nějak užívají života. Pamatuji si, že když jsem přijela do Belgie, tak jsem se snažila všechno stihnout a hnala jsem se někam po ulici. V jednu chvíli jsem se rozhlédla kolem sebe a došlo mi, že nikdo jiný nikam nespěchá a nežene se. Tak jsem si říkala: Co blázníš? Všechno se to dá stihnout i bez stresu, v klidu!

Jak se vám komunikuje s evropskými byrokraty a politiky?
To je individuální. Někteří jsou milí, jiní ne. Je pravda, že někteří, obzvlášť pokud tu jsou už delší dobu a žijí v EuroBruselu, vlastně v takové své bublině, tak pak ztrácí kontakt s reálným životem ve své zemi, s každodenní realitou. Já se snažím pořád mluvit s lidmi, kteří v tom nežijí, třeba s kamarády v Česku, abych si uvědomila, jak se na to dívají "normální" lidé. A stejně to dělám i jako novinářka: snažím se donutit i politiky a byrokraty, aby se vyjadřovali tak, aby to "normální" lidé pochopili. Tedy lidsky a srozumitelně.

Právě na životech běžných lidí byl založen pořad U nás v Evropě, který jste moderovala.
Ano, tam jsme se snažili ukázat, že ať už žijí lidé v Polsku, Španělsku nebo Švédsku, tak jejich každodenní i životní starosti jsou vlastně dost podobné: chtějí si zajistit dobrý život, vzdělání svým dětem a připravit je do budoucna, něco si užít, prostě mít se normálně dobře…To máme všichni společné. A od toho je tu bruselská mašinérie, která by právě měla pomoci lidem zajistit klidný život, bez ohledu na to, kde se v Evropě rozhodnou žít.

Jací jsou podle vás Belgičané?
Je to zvláštní národ, tím jak jsou rozděleni do dvou skupin: Vlámů a Valonů. Pořád se snažím přijít na to, jestli jsou, nebo nejsou stejní. Někdo vám řekne, že je to jako udělat jeden stát z Němců a Francouzů a jiní si myslí, že existuje belgická národní povaha. Pravda je, že když přijedete do Holandska, tak cítíte, že Holanďané jsou jiní než Vlámové, stejně tak když jedete do Francie, tak cítíte rozdíl mezi Francouzi a Valony. Belgie je zajímavá právě tím, že je jako takový velký koš namíchaný z různých národností a kultur. Opravdu hodně se mi tu ale líbí, že tu nikoho neodsuzují a nedívají se na něj skrz prsty pro to, odkud je, nebo protože má jiný názor. Jsou zvyklí si své rozdíly dávat dohromady, porovnávat, hledat kompromisy, z odlišností udělat výhody. To je mi opravdu hodně sympatické. A v něčem jsou podobní i Čechům. Třeba, že si snaží usnadnit život, jak nejvíce to jde. Také se o nich říká, a s tím musím souhlasit, že plánují spíš v krátkodobém horizontu. Je to asi spojené s tím proměnlivým počasím, protože si uvědomují, že se na nic nedá stoprocentně spolehnout, i když si to naplánujete sebelíp.

A co belgická výchova dětí?
Nerada bych je nějak soudila, protože ji neznám tak dopodrobna, ale rozdílné je to určitě. Není tu třeba výjimkou, že už tří nebo čtyřměsíční dítě jde na celý den do jeslí a matka se vrací do práce.

Děti jdou do jeslí a instituce "chůva" neexistuje?

Jsou tu i ženy, které pracují jenom na půl úvazku a k tomu mají třeba různé chůvy, ale chci říct, že matky tady dítě neberou jako konec kariéry nebo jako něco, co jim od základů změní život. A často jsou to ženy, které pracují v kanceláři, kde by vlastně asi ani nebyl takový problém na rok kariéru přerušit. Tady je to ale bráno jako normální. Belgický pohled na věc je, že se děti v jeslích a školkách socializují a pokud je tam nedáte, tak jim vlastně bráníte v kontaktu s ostatníma a v jejich sociálním rozvoji. To mi přišlo zpočátku úplně vzhůru nohama, i když teď už jsem si na ten jejich postoj zvykla. Když bylo synovi dva a půl roku a ještě nechodil do školky, tak se nás několikrát ptali, jestli není nemocný, nebo co mu v tom brání. V porovnání s námi taky nejsou takoví perfekcionisté. V Čechách je na matky kladeno hrozně nároků: dítě musí umět určité věci v určitém věku, jinak je to špatně, hodně se porovnává, výchova je vlastně taková soutěž rodičů. Podle mě je to pro matky dost stresující. Tady je to všechno uvolněnější. V parku třeba vidíte pětileté dítě s dudlíkem a nikdo to neřeší, neukazuje si na jeho matku prstem.

Eva Hrnčířová

Vaše práce je poměrně časově náročná. Jak ji zvládáte s rodinou?
První rok po narození syna jsem byla na mateřské dovolené. Potom jsme všichni tři odjeli do Bruselu a s manželem jsme se na mateřské vystřídali. Nyní už Tobiáš chodí do školky, manžel pracuje jako novinář na volné noze a často pracuje z domova, což nám to plánování hodně usnadňuje. U mě totiž člověk nikdy neví, co přesně bude třeba udělat. Minulý týden jsem v pondělí odjela do Paříže a musela jsem tam nečekaně zůstat až do pátku. To samozřejmě klade velké nároky na mého muže, který musí být připraven se o všechno postarat. Mám velké štěstí, že můj muž to všechno hravě zvládá. A nemá s tím problém. Naštěstí víkendy bývají takové volnější, takže pokud nikam nejedu pracovně, tak je mohu trávit s rodinou. Stejně tak různé svátky a školní prázdniny. I politici a úředníci mají děti, a proto nebývá o prázdninách tak nabitý program.

Vaříte doma českou kuchyni?
No já se přiznám, že moc nevařím, většinou spíš manžel, protože je u nás doma jednoznačně nejlepší kuchař. A pokud jde o typicky česká jídla, tak na to jsou samozřejmě nejlepší babičky! Tobiáš měl ve školce takový hezký projekt, že každé dítě mělo k svačince přinést nějaké typické jídlo ze své země, aby ho mohly ostatní děti a učitelky ochutnat. Pomáhala mu s tím babička, se kterou napekli malé svatební koláčky a také osmažili malé řízečky. Pak jsem se bavila s učitelkou a ta mi popisovala, že v jedné ruce držely děti řízek a k tomu přikusovaly koláček. Tak to dopadá, když se jednotlivé národní zvyky dostanou sem do Bruselu: vznikne z toho zcela nečekaný a nový mix!

A co belgická kuchyně?
Ta je super, už jsem ale musela začít hubnout. Je ovlivněná různými vlivy, říká se, že je jako francouzská kuchyně, ale dávají německé porce. Není to ale vyloženě francouzská kuchyně. Je těžší, v něčem podobná i té české. Třeba karbonaden, to je vlastně takový guláš s belgickým pivem. Ke všemu jedí svoje výborné hranolky, pak různé klobásky. Hodně se tu jí i mušle, ale to mě nechává chladnou. Mají třeba výborné pečené králíky a různá dušená masa s pivem. A je tu výhoda, že pokud vás chytí mlsná, můžete jít do jakékoliv restaurace: italské, španělské, čínské, ruské, polské, japonské... No a samozřejmě čokoláda. Ta je úžasná a vysoce návyková. Už ona sama o sobě se postará o nezapomenutelný belgický zážitek.

Autor: pro iDNES.cz

Nejčtenější

Jsme s jedním partnerem a společně s ním máme sex, říkají dvojčata

Anna a Lucy DeCinqueovy

Sestry Anna a Lucy DeCinque (33) se považují za nejvíce identická dvojčata na světě. Absolvovaly plastické operace, aby...

Sympatický kamioňák Zdeněk z Výměny manželek přišel o nohy při nehodě

Rodina z Přelovice nesnáší nudu a neustále něco podniká. Zdeněk ve volném čase...

Život si s osudem akční rodiny z Přelovic krutě zahrál. Tatínkovi Zdeňkovi museli po těžké autonehodě amputovat obě...

Jsem těhotná, oznámila v průběhu Výměny manželek jedna z nich

Výměna manželek

Vztah Aleny a Tondy, kteří mají tříletou dceru, trpí nejen nedostatkem peněz, ale především konflikty s tchyní a...

Závislost na jídle mě málem zabila, říká morbidně obézní žena

Morbidně obézní žena měla před operací žaludku téměř tři sta kilogramů.

S obezitou bojovala Američanka Lacey Hodderová už jako dítě a v devětadvaceti letech měla téměř tři sta kilogramů. Když...

Zemřel legendární německý návrhář Karl Lagerfeld

Karl Lagerfeld (21. ledna 2014)

Kreativní ředitel módního domu Chanel Karl Lagerfeld zemřel v noci na 19. února po těžké nemoci ve svých 85 letech,...

Další z rubriky

Sympatický kamioňák Zdeněk z Výměny manželek přišel o nohy při nehodě

Rodina z Přelovice nesnáší nudu a neustále něco podniká. Zdeněk ve volném čase...

Život si s osudem akční rodiny z Přelovic krutě zahrál. Tatínkovi Zdeňkovi museli po těžké autonehodě amputovat obě...

Už mám odseriálováno, říká herečka Alena Antalová

Alena Antalová

Prorazila jako herečka v Četnických humoreskách a Pojišťovně štěstí, teď se Alena Antalová objeví po boku Jaromíra...

Z mého vzhledu je nešťastná matka, mně nevadí, říká vlčí chlapec

Lalit Patidar

Třináctiletý Lalit Patidar vypadá na první pohled více jako zvíře než člověk. Trpí totiž vzácným onemocněním zvaným...

Najdete na iDNES.cz