Nejčastěji se v souvislosti se samoživitelkami mluví o tom, v jak složité finanční situaci se nacházejí, obzvlášť pokud jejich bývalý partner pravidelně neplatí alimenty. Samoživitelky se nacházejí i ve velmi složité emocionální a psychické situaci. Doma se často snaží zastat úlohu mámy i táty, rozmazlovat, ale zároveň vyžadovat poslušnost. A žijí v poklusu, protože zvládnout odvést děti do školky nebo školy, odpracovat běžnou pracovní dobu a následně děti zase vyzvednout je jejich každodenním závodem.
Rodiče samoživitelé se musí vyrovnat i s nejistotou, samotou a nízkým sebevědomí. Na to, co řeší nejčastěji, jsme se zeptali pracovníků z linky psychologické pomoci Asociace neúplných rodin v rámci programu Vaše výživné.
1 Jsem na všechno sama
Tam, kde se v úplné rodině mohou dělit partneři mezi sebou, si samoživitel musí vystačit sám. Ne vždy funguje pomoc blízké rodiny, někde se s rozpadem vztahu dokonce i vlastní rodina otočí zády.
„V první řadě je důležité umět se svěřovat někomu, komu důvěřuji. Může to být kamarádka, kolegyně z práce, ale klidně také doktorka. Ne nadarmo se říká, že sdílená starost je poloviční starost,“ zmiňuje Denisa Vopinková, odborná konzultantka programu Vaše výživné a pokračuje: „Důležité je snažit se společně s někým hledat východisko z problémů, které samoživitele tíží nejvíce. Již jen pocit, že mám někoho, kdo je mi ochoten pomoct, může přinést důležitou úlevu.“
Samoživitelky i samoživitelé se často snaží najít i nového partnera nebo partnerku, který by jim i dětem byl oporou a vzorem. Není to ovšem snadné, mnozí muži nemají již dopředu o rozvedené ženy s nízkým sebevědomím příliš zájem, obzvlášť pokud jsou i v nepříznivé finanční situaci a museli by „doplácet“ na cizí děti.
2 Je to moje selhání
Způsobila jsem si to sama a mám, co jsem chtěla. Za všechno můžu já, svým jednáním jsem děti připravila o oba rodiče. Pídit se po příčině krachu partnerského vztahu je přirozené, inklinace k sebeobviňování je u samoživitelů ale bohužel běžná. Nezřídka pak bývá podpořena rétorikou bývalého partnera, který se snaží vinu svalit na druhého.
„Několik let jsem se obviňovala, že jsem nedokázala situaci vyřešit jinak. Že jsem to byla já, kdo řekl ‚a dost‘,“ zmiňuje Petra z jižních Čech. „Moment, kdy jsem si díky konzultaci s psychologem uvědomila, že s partnerem máme oba totožný podíl zodpovědnosti za to, co se stalo, byl pro mě naprostým vysvobozením. Prostě jsem to jen potřebovala slyšet od někoho třetího, bývalý manžel v tom měl bohužel jasno - byla to jen moje chyba, moje selhání.“
3 Nikdy se nezbavím stigmatu
Mohlo by se zdát, že v době, kdy každé druhé manželství končí krachem, není nijak stigmatizující být matkou samoživitelkou či otcem samoživitelem. Opak je však pravdou. Mimo anonymitu velkých měst (ale občas i tam) se i nadále mohou držet předsudky a víra v přísloví, že na každém šprochu pravdy trochu. Rodiče samoživitelé pak často propadají dojmu, že jsou „ocejchování“ jako neschopní nebo problematičtí partneři až do konce života.
„Pro všechny ve vsi jsem prostě ‚svobodná matka‘. Dobře vím, jaké drby o mně jdou - že jsem svého partnera podváděla a rozbila rodinu. Přitom to, že mě dva roky bil, a tak jsem si chtěla najít jiného chlapa, se kterým to nevyšlo, to už nikdo nevidí a já to vysvětlit nedokážu,“ stěžuje si Jana z Moravy. „Když pak slyším, že jsem navíc ještě zlodějka, protože se s ním soudím o peníze na své dítě, to je mi skutečně do breku.“
4 Děti mě už nemají rády
Rozhádaní rodiče a rozpad rodiny mají nepříjemné důsledky i pro děti bez ohledu na jejich věk. Problém může vzniknout zejména ve chvíli, kdy rodiče o nastalé situaci s dětmi nijak nekomunikují a jenom je postaví před hotovou věc bez dalšího vysvětlování. Děti pak ve snaze vyrovnat se s nastalou situací začnou obviňovat jednoho z rodičů. A často je to paradoxně ten rodič, který je jim nablízku.
„Děti nedokážou vidět věci z perspektivy a kontextu dospělého. Rozpad rodiny jako takové je pro ně obrovskou stresovou zátěží. Často inklinují k tomu, že se snaží určit ‚viníka‘, aby se v situaci, které nerozumí, zorientovaly. Není neobvyklé, že z problémů často obviní rodiče, který je převzal do péče, neboť mají dojem, že je chce izolovat od toho druhého,“ zmiňuje Denisa Vopinková a radí rodičům obrnit se láskou a trpělivostí. A i když váš bývalý partner šíří před dětmi sebehorší pomluvy, neoplácejte mu stejnou mincí. Nenechte si to ale ani líbit.
„Taková situace je pochopitelně velice obtížná, zvláště když se jedná o děti, které už mají vlastní hlavu a dokážou dávat názor velmi otevřeně najevo. Rodič by se měl i přes všechny problémy snažit zůstat empatický, nechat situaci částečně vychladnout do doby, než opadne největší stres, a také dokázat diskutovat. Rozhodně nepomůže začít obviňovat druhého rodiče, i kdyby on takto postupoval. Na druhou stranu určitá asertivita je namístě, dítě alespoň pochopí, že jejich rodič ví, co dělá.“
5 Nikdy nezískám zpět své sebevědomí
Rozpad vztahu se velmi často může z prvotní euforie ze znovunabyté svobody a otevřené budoucnosti rychle překlopit do dlouhodobé deprese. Doprovází ji často ztráta sebevědomí, ztráta zájmu o sebe a budoucnost. Čtyři procenta rodičů v průzkumu programu Vaše výživné dokonce uvádějí, že po rozpadu rodiny byly psychické problémy tak veliké, že si u nich vyžádaly intenzivní zásah odborníka nebo přímo hospitalizaci.
„Měl jsem pocit, že můj život skončil. Vždy jsem se snažil dělat věci naplno, pomáhat těm, které mám rád, a najednou jsem si uvědomil, jak je moje snaha nicotná proti okolnostem, které způsobily rozpad naší rodiny,“ svěřuje se Milan z Prahy. „Přišlo mi, že jsem ztratil veškerou sílu, na ničem mi nezáleželo. Netěšilo mě ani to, že jsem vysoudil děti, protože manželka by se o ně nedokázala postarat. Byly to smutné dva roky. Pomohlo teprve to, když jsem si uvědomil, že na pocit selhání mám právo, že je to přirozená reakce zodpovědného člověka. To mi dalo sílu znovu se postavit na nohy a začít celé situaci čelit.“
Začněte problémy řešit postupně
Problémy tížící samoživitele spolu většinou úzce souvisejí. Přestože je jich na první pohled obrovské a nezvladatelné množství, podle odborníků s nimi jde bojovat efektivně, protože řešení byť jediného problému může spustit pozitivní řetězovou reakci. Jen je třeba udělat první krok.
„Celá řada beznadějných situací vzniká například kvůli finančním problémům rodiny. Matka však neví, jak partnera donutit platit. Jakmile jí pomůžeme zajistit první splátku výživného, situace se začne vylepšovat na všech frontách,“ zakončuje v pozitivnějším duchu Denisa Vopinková. „Rodič má více času, cítí se komfortněji a bezpečněji, stres, který ho držel v zajetí deprese, povoluje. A s tím roste i elán se se životní situací poprat a vzít život opět do svých rukou.“
