"Je to první retrospektiva Medkové udělaná na základě globálního průzkumu všech dostupných materiálů včetně fotografií ze zahraničních sbírek," říká komisař výstavy a jeden z autorů její koncepce Karel Srp. "Když jsem se s paní Medkovou na konci sedmdesátých let setkával, slíbil jsem, že jednou jí udělám velkou výstavu. Nakonec se ji podařilo uskutečnit až po dvaceti letech," osvětluje Srp některé motivy vzniku této retrospektivy.
Medková, rozená Tláskalová, vystudovala ve čtyřicátých letech obor fotografie na Státní grafické škole v Praze v legendárním ateliéru profesora Josefa Ehma. Zásadním přelomem v její tvorbě i životě bylo následné přátelství s malířem Mikulášem Medkem, za kterého se v roce 1951 provdala. "Díky Medkovi se pohybovala ve společnosti umělců různých žánrů. Konfrontacemi s nimi se také dostala do kulturního povědomí," uvádí spoluautorka koncepce výstavy Lenka Bydžovská.
|
Výstava fotografií Emily Medkové |
|
Dům u Kamenného zvonu, Praha |
|
Od 17. října 2001 do 6. ledna 2002 |
Pak expozice pokračuje fází začínající v roce 1957, kdy pro sebe objevila téma oprýskaných zdí. V jejich strukturách do konce života nacházela jinými neviděné metafory: třeba okna sklepů se v jejím vidoucím pohledu měnila v prázdné oční důlky umírajícího domu.
"Na začátku šedesátých let byla jediným fotografem své generace, který vystavoval ve Spojených státech," uvádí Srp. Medková v roce 1963 prezentovala v Miami Museum of Modern Art. O dva roky později jí vyšla monografie v odeonské edici Umělecká fotografie. Cykly vzniklé ve Francii a Itálii nejsou příliš známé a v expozici jsou takto souhrnně představovány poprvé.
O vzniku tuzemských záběrů může nejlépe hovořit Eva Kosáková, dcera Emily Medkové: "Matka šest dní v týdnu pracovala jako fotografka Výzkumného ústavu bezpečnosti práce ROH. Takže její umělecká práce spočívala v tom, že jsme o nedělích chodili na procházky, na kterých hledala své objekty. Stačil jí letmý pohled, hned je viděla."
Na začátku sedmdesátých let Medková na několik let přestává fotografovat a zcela se věnuje těžce nemocnému Mikuláši, který předčasně umírá v roce 1974. Tehdy také začíná její poslední tvůrčí období. Díky Effenbergerovi se vrací do znovuobnovené Surrealistické skupiny v Československu a fotografuje především skládky a smetiště, kde znovu nachází své objekty, tentokrát s notnou dávkou černého humoru. Závěrečná etapa díla Emily Medkové je v expozici takto zdůrazňována rovněž premiérově. Autorku nakonec potkal podobný osud jako jejího manžela a po těžké nemoci zemřela v pouhých šestapadesáti letech.
"Nekladli jsme důraz jen na fotografie, ale i na kontext, v němž vznikaly. Proto jsme do expozice zařadili i autory, na které Medková vědomě navazovala, nebo s kterými se stýkala," vysvětluje Karel Srp přítomnost snímků Jindřicha Štyrského, Miroslava Háka, Viléma Reichmanna a obrazů Libora Fáry, Vladimíra Boudníka, Zbyňka Sekala, Jana Koblasy a samozřejmě i Mikuláše Medka. Zároveň je na výstavě promítán film Jana Švankmajera J. S. Bach - Fantasia g-moll.
Dílo Emily Medkové čítá kolem pěti set fotografií, na výstavě je jich k vidění přes tři sta. Zároveň nakladatelství Kant vydává velkou monografii. Výstava trvá do 6. ledna 2002. Příští duben by pak měla v pražské Galerii Rudolfinum proběhnout podobně rozsáhlá retrospektiva Mikuláše Medka.
 Vítr (Magritte) 1948. |
 Vzpomínka na Dalího, léto 1953. |
 Železná vrata, z cyklu Zavřeno 1954 (1956). |
 Pět, z cyklu Zdi 1951. |
 Šipka 1962. |
 Maska 1961. |
 Lukostřelec, z cyklu Stínohry 1949. |
 Oči 1962. |
 Otvory 1962. |
 Z cyklu Kulisy (Maketa domu) 1968. |
 Z cyklu Konec iluzí, 1978. |
 Šebestián 1977. |
