Tehdy se v atmosféře normalizace stal pro neoficiální scénu legendou symbolizující nesvobodu a depresi.
Současné znovuobjevení Diviše mladými kurátory dovedlo tuto legendu k úplnosti: dozvíme se pohnutý životní příběh malíře a uvidíme také asi největší kolekci Divišových děl od postkubistických začátků až k závěrečným biblickým kresbám.
Z kontextu českého malířství Diviš výrazněji neční; nejčastěji je srovnáván s Františkem Tichým, Janem Zrzavým či Josefem Šímou. Jeho kariéra by se zřejmě odvíjela jinak, kdyby ho tvrdě nezasáhl osud v době druhé světové války a kdyby se z velkého světa nevracel do poválečného Československa.
Divišův příběh tak nakonec svou dramatičností přebíjí jeho tvorbu, která, ač slibně konkurovala velkým pařížským autorům v prestižních galeriích 20. let, stala se nakonec v českém prostředí zcela okrajovou a pak i nežádoucí.
Mladý Diviš se dostal do Paříže v roce 1924. Pohyboval se v okruhu Galerie Simon známého obchodníka Kahnweilera, kam patřili rovněž Braque a Picasso. Měl dokonce v roce 1932 samostatnou výstavu ve známé Galerii Van Leer (to se nikdy nepodařilo mnohem významnějším českým modernistům), vystavoval také v Galerii Loeb, kde se objevoval Miró či Utrillo.
V roce 1939 vybrala francouzská policie pařížský Dům československé kultury, kde přebývali levicoví Češi a Slováci včetně Diviše. Malíř později vzpomínal, že policie se rozhodla, že je sovětským agentem. Následovala různá vězení a koncentrační tábory. Nakonec se mu podařilo uprchnout do Casablanky a odtud na ostrov Martinik do koncentračního tábora Lazaret.
Po měsíci se mu povedlo – v roce 1941 – získat lístky na loď do New Yorku. I zde pak vystavoval v dobrých galeriích, ale zůstával chudý a přivydělával si příležitostnými pracemi. Do Československa se vrátil v roce 1947 a vystavil tu pouze dvakrát. Zdravotní problémy způsobené vězněním uspíšily jeho smrt v roce 1956.
Expozice dílem i dokumenty ilustruje Divišův osud. Obrazy (především ze soukromých sbírek) naplňují představu o introvertovi a depresivní osobnosti poznamenané samotou vězení. Počátky pařížské tvorby se nesou v duchu expresivní a syté malby, později nastupuje téměř monochromní malba či spíše kresba, řídká, spíš vyrývaná než malovaná.
Objevují se témata cirkusů, mrtvé zvěře, vězení, poprav, samoty a smutku. Dva sály jsou věnovány ilustracím, které jsou z Divišovy tvorby snad nejsilnější. Zvláště k Erbenově Kytici – ty si Diviš promýšlel v koncentračním táboře Sidi el Ajaši v Maroku, po zážitku, kdy onemocněl cholerou a usnul v márnici.
Závěr výstavy je věnován tvorbě v předtuše smrti, kdy Diviš zpodobňoval především biblická témata a ukřižování. Nesnadno zařaditelný autor se do zahraničního dobového kontextu zřejmě nedostane, tady si však ve všech melancholických duších své místo vždycky získá.
Alén Diviš
Galerie Rudolfinum, Praha. Kurátoři Vanda Skálová a Tomáš Pospiszyl, Výstava trvá do 24. dubna 2005, otevřeno 10–18 hodin denně kromě pondělí.
 Alén Diviš - 7 dní, velkoformátová uhlová kresba |
