„Mirek byl starý depkař, ale především opravdový básník,“ řekl Šanda.
Salava byl vystudovaný grafik a knihovník. Od roku 1983 pracoval v Národní knihovně v Klementinu. Jako básník debutoval v roce 1989 společnou samizdatovou sbírkou Básně společně s generačními druhy Bohdanem Chlíbcem, Pavlem Kolmačkou a Evaldem Murrerem.
Ukázka z básnického deníku Miroslava Salavy
V oficiální rovině je jeho první sbírkou Mé baroko z roku 1995, poté vydal dalších bezmála deset básnických knih. Byl znám tím, že si sboje sbírky na rozdíl od jiných básníků nesestavoval sám. Vždy poskytl sestavovatelům, mezi nimiž byli například Ivan Wernisch, Zbyněk Hejda nebo Martin Reiner, svoje zápisky a deníky, a dal jim zcela volnou ruku. „Když to přečte a sestaví někdo jiný, bude to čitelnější i pro další lidi,“ říkal.
Salavova poezie byla známá svým temným výrazem. „Prostě mám takový životní pocit. Možná je to zapříčiněné tím, že jsem začal psát v době, kdy se všude jásalo a hopkalo a já jsem na tíživé otázky hledal odpovědi u tíživejch filozofů a zamiloval si pak až hloubky baroka. Bude v tom asi i něco z rodiny, kde byly sebevraždy a alkoholismus, tíha, že všechno rodičům sebrali,“ řekl v roce 2010 kulturnímu magazínu UNI. A dodal „Říkám tomu realismus – ať se kritici nedožerou, můžeme tomu říkat realismus Salavův.“
Rešeršemi spolupracoval Miroslav Salava také s Ivanem Wernischem na jeho známých antologiích zapomenutých básníků Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, Píseň o nosu a Quodlibet. Vedle poezie se věnoval také výtvarnému umění, zejména dřevořezům. Měl několik samostatných výstav, například v roce 2014 v Centru současného umění DOX v Praze.
