RECENZE: Kriminálky Sáry Saudkové nejsou pro každého, dokazuje Ticho

Hodně syrové, živočišné, někdy až příliš, ale bezesporu smělé a chytře vystavěné i přes pár nevěřícných momentů. Na rovinu, kriminálky Sáry Saudkové nejsou pro každého. Včetně novinky nazvané Ticho.

Sára Saudková | foto:  Jan Zatorsky, MAFRA

Je to svébytný koktejl se silnou příchutí nostalgické atmosféry Hříšných lidí města pražského, špetky zvrhlosti postav Larssonova Milénia a surového expresionismu a la Charles Bukowski, obohacený o kapku nečekané erotické poetiky. To, co jednoho čtenáře může pobuřovat, urážet a odrazovat, může druhý naopak ocenit i jako lehkou nadsázku a parodii. Ať už to tak bylo zamýšleno, nebo ne.

Podobné pocity vyvolávají pro Saudkovou již charakteristická množství přirovnání typu „zavřela se v kanceláři jako promrzlý turista do spacáku, vlezlé otazníky lezly po ní jak hladová klíšťata a hledaly, kam se zakousnout“ nebo „sukně byla severem jejich magnetické střelky, ukryté ve spodkách“. Některá skutečně baví svou břitkostí a nápaditostí, jiná mají žel blízko ke klišé.

V knize Ticho dává autorka opět prostor své protagonistce Oldřišce s hodností majora a její mordpartě. U vyšetřovatelky je potřeba se zastavit. Je dámskou verzí všech prvoplánově drsných kapitánů a sveřepých detektivů, kteří mezi cigaretou, půllitrem a fyzickou relaxací v náruči žen řeší záhady na počkání. 

Ona je jako oni: „Pěkná ženská oděná v nepochopitelně mužské povaze.“ Představuje prototyp respektované emancipace v čistě pánském prostředí. Ale dovolí jim „chovat se jako chlap, který se nezakuckává ohledy s feminismem“. I když svým projevem popírá veškeré představy o femme fatale, všichni by s ní chtěli spát (což už je, přiznejme si, trochu nuda).

Ticho

65 %

Sára Saudková

Kalibr, 464 stran, 2020

Ačkoli případ z pražské periferie byl uzavřen v prvním perverzně kriminálním románu Déšť, temná strana Prahy přináší další. Respektive dva. Saudková bere na procházku mezi putyky i do nablýskaných vil vyšší třídy a předkládá nepěknou vizi jejích obyvatel překračujících nejedno z desatera přikázání, kde ovšem „nesesmilníš“ hraje absolutní prim.

Příběh je vystaven v několika rovinách včetně retrospekcí, které se postupně propojují a vyjasňují. Nechybí ovšem záludné matení a odvádění ze stopy pomocí stylizace a jazyka, a přestože tak nějak „tušíte“, neochudíte se ani o okamžik překvapení.

Kniha má svižné tempo i spád a byť se občas trochu zamotává do množství postav na scéně, jednoznačně splňuje všechna kritéria napínavé detektivky, kterou lze dočíst na první dobu.