RECENZE: Toyen hledá sny na rubu kamenů a Steinmasslová se nebojí akrobacie

Podkrovní prostor Divadla Kolowrat posloužil jako ideální místo k zamyšlení nad údělem Toyen. Důstojný a inspirativní vhled do života a díla naší uznávané malířky zde předvádí Milena Steinmasslová. Známá herečka se v novince nazvané Toyen – Všechny barvy samoty přitom nebojí ani bezmála akrobatických kreací.

Velká kostka ledu zavěšená na provazech, kapky vody pravidelně ťukající na mokrý hadr pod ní. Jednoduchá scéna s výrazným motivem zaujme diváky, kteří do pražského Divadla Kolowrat míří na jarní novinku Toyen – Všechny barvy samoty. Tu do podkrovní scény naproti Stavovskému divadlu nachystala herečka Milena Steinmasslová společně s režisérkou Terezou Karpianus.

Steinmasslové srdcový projekt vychází z textu Mileny Štráfeldové. Autorky a tvůrkyně se v něm pokusily poodhalit životní příběh naší patrně nejslavnější malířky, surrealistické i surreálné záhady jménem Toyen.

Začíná se stylově. Herečka a performerka Klára Hajdinová, která spolu se Steinmasslovou v novince hraje, předstoupí před obecenstvo v úloze moderátorky jakési aukce. Afektovaným hlasem vágně shrnuje malířčin život i představené dílo, aby následně rozpumpovala zájemce k přihazování milionových sum. Z fascinující snové tvorby a neméně fascinujícího autorčina života na okraji se náhle stává vypulírovaná položka aukční síně, která má nalákat na ideální investici.

Příšera, sen i poezie. Divadlo o Toyen plánovala Steinmasslová tři roky

V přímém kontrastu k tomuto světu pak na jeviště nastupuje Steinmasslová jako stárnoucí Toyen, okoralá umělkyně, která dožívá kdesi v Paříži, koupe se ve své celoživotní mystifikaci, baví se vystřihováním motivů z pornočasopisů, nezvedá telefony a odhazuje dopisy. A především nechce o prodeji svých děl ani slyšet. Natož děl dávno zesnulého přítele Štyrského...

A pak už se diváci ponoří do působivého příběhu umělkyně narozené roku 1902, která si jen tak mimochodem prošla všemi zvraty našeho 20. století. „Že prý jsem vzpurná. Co to znamená vzpurná? Mít vlastní názor?“ vzpomíná Toyen ústy Steinmasslové na své dětství, kdy se nonkonformní duše musela popasovat s tehdejší strnulostí výchovy i názorů na život.

Dělnická práce na Žižkově v mýdlárně, přátelství se Štyrským, Devětsil, vznik androgynního pseudonymu, dramatické ukrývání Jindřicha Heislera za protektorátu, odchod do Paříže... Inscenace v Kolowratu divákům shrne všechny důležité (a známé) momenty v životě ženy, která nechtěla zůstat pouze Marií Čermínovou.

I když se postupuje docela chronologicky, diváci se nemusí bát zbytečné didaktičnosti, vše se jen jemně naznačí štětcem a nechá volně rozpít. Snad jen s výjimkou cesty do Paříže, která v celkovém charakteru večera vyznívá přeci jen příliš sentimentálně.

Steinmasslová s Hajdinovou navíc příběh umělkyně oživují pomocí pohybového divadla. To je především úkol pro druhou jmenovanou, která využívá zavěšených šál a houpaček, ale třeba i kýble k akrobatickým výkonům. Pozadu však nezůstává ani primárně činoherní herečka, což je vzhledem k jejímu věku úctyhodné. Pohybové divadlo dokáže vyjádřit pocity lépe než slova či dramatická gesta a při ponoru do života křehké duše umělcovy to funguje dokonale. Sázka na netradiční přístup zde tedy vyšla.

Revoluce je zábavná věc

Poetičnost však neschází ani textu: „Toyen nespí, vidí své sny na rubu kamenů,“ zazní zde mimo jiné. „Revoluce je zábavná věc, ale všichni si musí najít něco, co je uživí,“ komentuje pak divadelní Toyen postupný odklon všech surrealistických přátel od původní myšlenky směru.

Toyen – Všechny barvy samoty

75 %

Divadlo Kolowrat

premiéra 26. dubna 2024

režie: Tereza Karpianus

hrají: Milena Steinmasslová, Klára Hajdinová

Nenásilná snaha zapojit publikum pomocí surrealistické hry je zde ostatně podaná stejně žoviálně jako v úvodu zmíněná aukce. Jako jasné svědectví, že vše má své místo v čase, a co dříve působilo jako jasné umělecké vyjádření, může náhle v nových kontextech působit dětinsky. Pravé umění ale zůstává, a tak bude život a dílo Toyen nadále fascinovat a ponoukat fantazii k dalším snům.

Či přímo tvorbě. Ať už třeba loni vydanou oceňovanou monografií Andrey Sedláčkové (která se dle zavedené ankety Lidových novin stala knihou loňského roku) nebo třeba tímto působivým a akorát tak dlouhým divadelním večerem.