Středoškolský učitel Dalibor Vácha, který občas píše hororové povídky, získal včera prestižní Cenu Knižního klubu. Nikoli ovšem za horor, ale za historický román o československých legionářích v Rusku. Jmenuje se Červenobílá, podle barvy stužek, které nosili naši legionáři na čepicích.
Kdy jste se poprvé setkal s tématem československých legií v Rusku?
Letmo v prachatickém archivu, nakonec z toho byla diplomová práce na téma každodennosti v legiích, pak pokračování v podobě dvou větších odborných prací a okolo pětadvaceti vědeckých článků. Prameny jsem tedy měl prostudované dávno před tím, než jsem přešel od platonických úvah k románu. S velkou oblibou využívám legionářských románů napsaných vojáky, což je pramen ne úplně obvyklý, ale v každém případě vynikající.
Jak se stalo, že z tématu historického bádání vznikl román?
Kostra se rodila v souladu s tím, co považuji za nejzajímavější kapitolu pobytu československého vojska v Rusku v letech 1914-1920. Tím je horké léto 1918, kdy dobrovolníci vystoupili se zbraní v ruce proti bolševikům, chtěli se probojovat z Ruska ven, aby záhy rozhodnutí změnili a zapojili se velmi aktivně do ruské občanské války. Na druhou stranu, Červenobílá hodně vypráví o pocitech, o vnímání té doby i prostoru. Pozadí románu tvoří i náročné sondy do oblastí méně vědecky měřitelných, což jsou právě emoce.
Jaké to bylo, po letech odborné práce se pustit do takových sond?
Psal jsem během loňského jara a léta, velmi rychle. Samotného mne překvapilo, jak agresivně mi román narůstal pod rukama a jak těžké bylo se od tvoření odpoutat. Nešlo přestat psát nebo nad psaním nepřemýšlet. Postavy se draly po vlastních cestách, a upřímně řečeno, sám jsem hodně dlouho nevěděl, jak se román nakonec uzavře.
Obálka knihy Červenobílá
Které hrdiny jste si z těch mnoha osudů nakonec vybral?
Kromě těch skutečných, kterými jsou hlavně legionáři Rudolf Medek a Stanislav Čeček, jsem stvořil samozřejmě i fiktivní postavy. U těch z první skupiny byla práce omezená jejich opravdovými osudy, přestože o tom, co se jim honilo hlavou a jak se chovali v určitých situacích, rozhodně nevíme zdaleka vše.
Snažil jsem se o autenticitu, proto se s nimi někdy operovalo docela složitě. Ani postavy fiktivní nejsou zcela vymyšlené, u každé je větší či menší a vědomá i méně vědomá inspirace legionáři, jejichž deníky, paměti nebo autobiografické romány jsem za roky studia svého tématu držel v rukou. Jaké jsem je stvořil? Všechno jsou to postavy doufám živoucí a emotivní, ne jen papírové charaktery, které pronášejí nudné věty, nebo šachové figurky, které bych posunoval po šachovnici dějin.
Z jakého důvodu jste knihu věnoval Rudolfu Medkovi?
Medek byl pro mne jeden z prvních velkých zdrojů inspirace pro všechny mé studie. On byl prazvláštní osobnost: básník, válečník, vášnivý diskutér, přes noviny se hlučně hádal třeba s Karlem Čapkem, cholerik a hlasatel cti a odvahy. Antisemita, který se přátelil s Františkem Langerem. Pravičák, který raději sedával po hospodách u stolu s mladým levicově orientovaným Zdeňkem Kalistou nebo Josefem Horou než s jinými pravičáky, kteří ho nudili. Pracuji dlouhodobě na jeho životopisu, který mám už téměř hotový, a jeho mnohostranná osobnost je pro mne hádanka, kterou stojí za to řešit.
Proč jste román přihlásil zrovna do literárního klání Knižního klubu?
Rozhodně pro prestižní status téhle ceny. Podstatná pro mě byla i možnost rychlého vydání knihy pod jménem tak velkého nakladatelství, nemluvě o kvalitě předchozích vítězných děl. V koutku duše jsem doufal, že by se mohlo něco podařit, ale moc jsem tomu nevěřil. Překvapení bylo pak velké.
Váš text působí suverénně a zkušeně, kromě historických statí jste dřív beletrii nepublikoval?
Občas se bavím psaním hororových povídek, dvě mi vyšly letos v žánrovém časopise XB-1. A jelikož pokračuji ve vědecké kariéře, publikuji texty týkající se československých legií. V poslední době se věnuji i komiksům a fenoménu zombies v moderní kultuře. Navíc doufám, že Červenobílá nezůstane úplně osamocena a někdy brzy se k válečnému románu opět vrátím.
